Máte zkušenost se psaním scénářů i knihy. Co je těžší a co je lehčí pokud srovnáte psaní scénáře a psaní knihy?
Obojí má svá rizika. Důležité je mít jasnou ideu a mít naprosto neotřesitelné argumenty, až se vaším příběhem začne prodírat dramaturg nebo editor. To je prostě základ. Když se tohle překoná, je psaní knihy i scénáře krásně bolestivým časem.

Pracujete raději, když máte pevný termín, nebo pokud je určen jen výsledek, ale časové omezení „neexistuje"? A je to možné takhle volnou ruku dát autorovi? Dočká se pak zadavatel – je-li nějaký, něčeho?
Autor je specifický člověk. Podivná kreatura, se kterou se musí jednat velmi specifickým způsobem. Pro mě je nejlepší mít jasný termín, zaplaceno dopředu a k sobě mít skvělou produkční, která chválí a urguje. Pak se každý dočká toho, co potřebuje.

Četla jste ráda v dětství?  A čtete i dnes, když máte i řadu jiných povinností? A když si vzpomenete na dětství, s jakým žánrem jste jako čtenářka začínala?
Začala jsem s detektivkami, četla jsem celé léto několik desítek knih, o každé si vedla zápisky. Pak jsem přešla na trochu složitější beletrii a nyní, když přes rok není tolik času, je léto časem kdy přečtu třeba dvacet knih. A je mi dobře. Čtení knih považuji za jednu z mála smysluplných činností, které člověk vykonává.

Vydala jste sbírku vlastních básní. Bylo těžší ji napsat nebo zařídit její vydání? Pomáhal vám někdo při přípravě vydání?
Obojí je porod! Psala jsem ji pět let, vydávala dva! Peníze jsem si vzala se spoření a pomáhalo mi více lidí. Hlavně pak ilustrátorka Josefina Bakošová, se kterou připravuji další knihu. Jak poezii, tak knihu pro děti, na které děláme už zase dalších pět let. Držte nám palce!

Veřejnosti jste knihu představila jednou v Praze a jednou
v Českých Budějovicích. Jak se ty křty od sebe navzájem lišily?
Obojí byl stres, aby se to povedlo. Člověk je v nervu, aby se kniha líbila a lidi se bavili. V Praze to byl větší mejdan, lidi byli víc dojatí, vřelí a bylo to pro mě daleko víc emoční. České Budějovice byly překvapením, myslela jsem si totiž, že nikdo nepřijde, ale lidé přišli a ten večírek byl úplně jiný a strašně moc fajn. A byli tam rodiče.

Často pobýváte v Českých Budějovicích, i když tu už nebydlíte trvale. Změnily se hodně za tu dobu, co tu trvale nejste?
Nevím přesně, já v Českých Budějovicích pobývám většinu času u maminky 
na zahradě. Protože Praha mě pracovně i kulturně docela vyčerpává. Ale změnilo se to, je tu cítit takový podivný odér nespokojenosti. Kamarádi mizí někam pryč… Protože toho už mají dost. Ale taky je tu hodně těch, kteří bojují. Poradna Eva, všichni 
v Kredance. Fandím jim.

Jak vidíte ze své pozice váš poslední společný projekt s Kredance, úvodní promítání k listopadovému programu o problematice lidských práv?
Moc dobře, bylo plno. A také se povedlo přivést kolegy 
z Prahy a jim se tu moc líbilo, to je důležité. Všichni by do Kredance měli tahat kamarády z Berlína, Paříže, Prahy, kteří přinesou nové nápady a propojení! Protože  to je jediný světový prostor, který v Českých Budějovicích máme a  nejvíc mě naštve, když Budějovičák  na akci nepřijde, protože je to podle něj na druhé straně města.

Připravíte s námi v budoucnu něco dalšího? A jak se vám líbí samotné slovo Kredance?
Já s vámi budu připravovat cokoliv, o co mě požádáte. Pokusím se víc propojit FAMU s tímto prostorem a podílet se třeba na přednáškách se zajímavými hosty. Kredance? Líbí se mi, je to pro mě symbol příjemného prostoru, chytrých lidí, kteří se nebojí jít s kůží na trh.