Václav Husa navázal na dlouhou rodinnou tradici vorařství a poprvé se účastnil plavení dřeva už v šesti letech. „To jsem seděl na nákladu samozřejmě, pozoroval stráně, řeku a plavce. Ale v deseti letech už jsem jezdil za veslo a ve třinácti už jsem proplul Svatojánské proudy v noci. To se nikdo neodvážil,“ zavzpomínal Václav Husa v rozhovoru pro Deník před čtyřmi lety. Nejraději prý měl Otavu.

Václavu Husovi v podstatě nikdo neřekl jinak, než chodící encyklopedie českého vorařství. S láskou a respektem na něj vzpomínají i jeho příbuzní. "Měl ohromnou energii a dar vyprávět. Všechny z rodiny, přátele i známé zahrnoval vzpomínkami, znalostmi i zkušenostmi z vorařství. Když skončily voroplavby, chodil s námi rád na ryby, protože miloval řeku," vypráví neteř Václava Husy Anna Crkalová a dodává, že ji naučil hlavně respektu k vodě.

Velmi ráda vzpomíná na společné chvilky. "Měl fenomenální paměť a pamatoval si celé knížky. Například jako dětem nám vyprávěl Osudy dobrého vojáka Švejka. Slovo od slova podle knížky sedělo," líčí neteř Václava Husy. O této legendě vorařství se také málo ví, že byl velmi studijní typ. "Studoval jazykovou školu v Písku i Praze. Měl státnice z angličtiny, těsnopisu, anglického těsnopisu, mluvil plynně anglicky i německy. Dokonce nás s bratrem od malička zkoušel, abychom do angličtiny přeložili věty typu: Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam nechodil," přibližuje Anna Crkalová.

Voroplavba definitivně skončila napuštěním Orlické přehrady v září 1960 a tím skončila také stoletá tradice plaveckého rodu Husů. Svým nadšením a zkušenostmi ale Václav Husa ovlivnil životy mnoha lidí a inspiroval k uchování vzpomínek a povědomí na život „lidí od vody“.

Poslední rozloučení s vorařskou legendou proběhne v Písku ve čtvrtek 5. srpna.