Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám dennodenně promlouvají nebo pro vás připravují vysílání?

Dnes se vám představuje Lucie Hochmanová, redaktorka jindřichohradecké redakce Českého rozhlasu České Budějovice.

Bláznivý začátek
Jak to tak bývá, o tom, že v rozhlase hledají nového redaktora, jsem se dozvěděla úplnou náhodou. O nabídce práce, kterou viděla na internetu, mi řekla sestra. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že bych se mohla živit mluvením, i když práce redaktora samozřejmě není jenom o mluvení.
„Budějovice“, jak říká Českému rozhlasu České Budějovice babička, pro mě donedávna byly něco kouzelného a nedotknutelného.

Ještě dnes, když to slovo slyším, ucítím vůni babiččiny polévky, slyším praskání dřeva v kamnech, na kterých se vařilo, kdákání slepic na dvoře, a je mi znovu osm. Prostě prázdniny, na které se nezapomíná.

Možná i tahle příjemná vzpomínka přispěla k tomu, že jsem se nakonec do výběrového řízení přihlásila. I když mi to ze začátku přišlo trochu bláznivé.
Když jsem nad tím ale začala vážně uvažovat, zjistila jsem, že něco takového je přesně to pravé. Kontakt s lidmi, nové informace a ještě k tomu ze všech možných oborů. Navíc je předávat dalším a ukazovat jim, jak je náš region zajímavý. A protože pocházím z Jindřichohradecka, možnost pracovat jako redaktorka právě v Jindřichově Hradci už byla jenom třešničkou na pomyslném dortu. Rok a půl, který jsem jako redaktorka v rozhlase zatím strávila, utekl jako voda.

A není se čemu divit. Každý den nové téma a někdy třeba i dvě nebo tři, téměř každý den nový zajímavý člověk.
Zároveň jsem si musela zorganizovat čas, vše stihnout a, pokud možno, o všem vědět mezi prvními a v co nejkratším možném čase to předat dál. Den, týden i měsíc je potom pryč jako mávnutím kouzelného proutku.

Skautka z rádia
I když vás práce baví, je určitě dobré si od ní někdy odpočinout. A protože jsem už od dětství skautkou, táhne mě to do přírody.

Před nedávnem jsem se vrátila z dovolené, kterou jsem celou strávila na letním táboře. I přesto, že práce s dětmi je velice náročná, v podstatě nemáte chvilku jenom pro sebe a navíc čtrnáct dnů žijete bez vymožeností civilizace, není nic jiného, co by mi umožnilo tak dokonalou relaxaci.
A i když si vždycky na konci tábora říkám, že už se nemůžu dočkat horké vany a elektřiny, v listopadu si už prohlížím fotky a těším se na další léto a další tábor.

A co mě na mé práci v rozhlase baví a co mi tahle práce přináší? Snad to posluchači slyší i z našeho vysílání.
Je to příroda jižních Čech, kterou mám ráda, a jsou to ti fajn a zajímaví lidé, se kterými se setkávám. V neposlední řadě je to i všechno nové, co poznávám.