Do Ženského amatérského spolku se dostal i jeden muž

První představení Sextánky se dostalo až na mezinárodní přehlídku Jiráskův Hronov a má za sebou téměř sto repríz. Úspěšné jsou i další tři inscenace.

ŽAS letos začíná osmou sezonu. U jeho zrodu stály ženy, kterým již odrostly děti, 
a proto měly více času. „Do hospody, kde se scházejí chlapi, se nám nechtělo, tak jsme chodily na babince. Ty aktivnější z nás pak vymyslely, že to samo o sobě k ničemu není a že bychom potřebovaly trochu dramatického vyžití. Tak jsme se daly do divadla," vzpomíná vedoucí souboru Irena Zlámalíková.

Právě ona na začátku oslovila svou bývalou spolužačku a dlouholetou přítelkyni Stanislavu Kočvarovou, aby souboru pomohla s první inscenací. Režisérka a scenáristka, která zároveň působí u budějovického  Studia dell´arte, tak pro ženy z Homolí napsala komedii Sextánky. Příběh pro milovníky starých filmů a čtenáře červené knihovny se odehrává ve 20. letech minulého století v prostředí lycea. U diváků měl obrovský úspěch.

„Zaskočilo mě to. Až jsem říkala, že ten úspěch přišel moc brzy a že už to nepřekonáme. Určitě nám pomohlo, že nás nikdo neznal, nikdo nic nečekal a bylo to takové překvapení," komentuje Stanislava Kočvarová.

Ta původně chtěla souboru pomoci pouze s první inscenací, ale práce se ŽASem se pro ni stala srdeční záležitostí. Po Sextánkách napsala a režírovala další tři hry. Ústřední postavou představení Marie – Fakt Fiction byla Marie Curie-Sklodowska, pro Rychlé šipky se autorka inspirovala ve slavných příbězích Jaroslava Foglara 
a nejnovější Naše Lucerna netradičně zpracovává klasiku amatérského divadla.

„Pokaždé hledám něco, co jsme ještě nedělali, a chci vykročit zase jiným směrem. Vždy vycházím z nějaké předlohy, ale zpracovávám ji podle sebe. Při psaní už obvykle přemýšlím, kdo bude hrát jakou roli, a rovnou plánuji, jak bude vypadat scéna na jevišti," doplňuje Stanislava Kočvarová.

Podle Ireny Zlámalíkové jsou všechny hry na repertoáru ŽASu komediální a jiný žánr je ani neláká. Soubor má v současné době čtrnáct členek. Ty se na začátku držely kréda, že Ženský amatérský spolek bude opravdu výhradně ženský a obejde se bez chlapů. V Sextánkách tak jedinými muži na scéně byli Johnny Depp a Alec Baldwin – tedy jejich fotografie na stojanech. Nakonec to ale nevydrželo a mezi ochotnicemi se ocitl jeden herec.

Je jím Jan Hála, manžel jedné ze členek ŽASu. „Já 
zároveň působím v Divadelním klubu Českokrumlovská scéna a jednou jsem se cestou z Krumlova zajel podívat na manželku, když se zkoušely Sextánky. Předpověděl jsem, že se s tou hrou dostanou až na Hronov, protože to bylo něco nového, s čím se dalo prorazit. Měl jsem pravdu 
a ony zase nakonec zjistily, že bez chlapů to nejde a do další hry mě angažovaly," vypráví s úsměvem.

Být jediným mužem mezi ženami však podle něj není nic jednoduchého. „Režisérka je feministka, takže chlap v představení pokaždé musí být za blbce. Diváci mi říkají, že mě litují, jak to s těmi ženskými vydržím," směje se.

Jan Hála stále zvládá účinkování v obou souborech, občas přebíhá od jednoho 
k druhému. Naštěstí se mu ale podle jeho slov role nepletou. „To je takový automat v hlavě, jedna replika nastartuje druhou a nemám 
s tím problém. Moc mi ale nejde učit se texty, tvrdím, že udržím maximálně třicet slov, a v obou souborech to respektují a dávají mi role, kde se málo mluví," dodává.

Nejstarší stálou členkou ŽASu je devětašedesátiletá Marie Erbenová. „Pocházím z vedlejší vsi, ale viděla jsem tady ceduli, že se ženy budou scházet, tak jsem se k nim přifařila. Předtím jsem neměla žádné herecké zkušenosti, ale vplula jsem do toho. V každé hře mám trochu jinou roli a všechny mě moc baví," popisuje.

Navíc podle svých slov naštěstí nemá problém s učením textů a trémou trpí jen do té doby, než představení začne. „Dokud si mě tu nechají, chtěla bych hrát. Je to fajn parta a také si dokážeme svěřit různé starosti, což už mi také pomohlo," doplňuje Marie Erbenová.

Podobně si chvíle u ochotníků pochvaluje Milena Hladečková. „Přišla jsem rok po založení souboru. Řekla jsem si, že to zkusím, a hrozně se mi to zalíbilo. Nikdy dřív jsem u divadla nebyla, jen jako úplně malá holka jsem si na něj ráda hrála, z deky jsem si dělala oponu a podobně, takže si vlastně na stará kolena plním dětský sen," říká.

Nejraději ze všech inscenací má Rychlé šipky, protože tam se vyřádí. Herečky zde lezou na skálu nebo hrají vybíjenou. Jen s učením textů musí Mileně Hladečkové pomáhat manžel. „Do hlavy mi to moc neleze, musím se pořád učit a manžel mě zkouší. Často to umí líp než já a je zodpovědný, třeba když si dávám dopoledne kafe, hned mě upozorňuje, že musím taky zkoušet," směje se.

Všechny kostýmy, rekvizity a kulisy si ochotníci vyrábějí sami. Nejvíc zabrat jim dala scéna pro Rychlé šipky. „To jsou komiksové kresby ulic, interiérů. Museli jsme je nakreslit. Scénu jsme udělali z kartonu, aby se dala snadno složit a převézt. Hrajeme totiž po celé republice," říká Irena Zlámalíková.

I pro ni má ochotnické divadlo stále kouzlo. „Je tu úžasná partička, máme společný život a vzájemně jsme si pomohli v různých situacích. Přežili jsme sedm let, to znamená, že jsme zvládli sedmiletou manželskou krizi 
a najíždíme na další etapu," komentuje.

A další etapa jistě bude dlouhá. Stanislava Kočvarová už přemýšlí, o čem napíše novou hru. „Říkám si, že budou hrát nějakou činohru se spoustou textu a klasicky, aby si vážili toho, co dělali předtím," uzavírá s úsměvem.