Jedna stěna domku, který si jihočeští biologové postavili v Bamenda Highlands z vepřovic, se totiž v období dešťů rozmočila a zloději vše rozkradli. „Bylo důležité stanici opravit, aby mohla fungovat dál,“ vysvětluje dvaatřicetiletý ornitolog Jan Riegert.

Na konci loňského roku byl v Kamerunu popáté. S dalšími pěti zoology a botaniky v tropech sledovali vliv kácení na desítky ohrožených druhů a opylovací vztahy ptáků, hmyzu a rostlin. Svá zjištění publikují v prestižních časopisech.

Náraz po příletu do Afriky je pro vědce z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a Botanického ústavu Akademie věd v Třeboni pokaždé velký. Teplota kolem 40 stupňů, obrovská vlhkost a sociální šok. „Afričané prostě žijí jinak než my. Je jich všude hodně, obsypou nás, pokřikují White man! a většinou něco chtějí. Děláme si z toho srandu, že přijel money tree – peněžní strom a je třeba ho oškubat,“ líčí biolog.

Jednání na hlíně

Jihočeši mají základnu sedm kilometrů od vesnice Big Babanki. Tam žije ve 34 čtvrtích zhruba 18 000 lidí. Jan Riegert letos tamní komunitu poznal hodně zblízka. Jednal s nimi v jejich hliněných chýších.

„Ale není to žádný med, pokaždé jsem tak třikrát odešel, když se pohádali. Na konci pak musí člověk sníst tvrdý oříšek kola. Sice neublíží, ale nic nedá. Tak jsme se domluvili, že si dáme radši pivo,“ vzpomíná Jan Riegert.

Podobně o africké mentalitě mluví botanik Štěpán Janeček. Hlavní rozdíl vidí v tom, že černoši nedokážou myslet dál než na týden dopředu, takže dohody jsou velmi těžké. „Ale na druhou stranu jim tuto mentalitu člověk závidí: umí prožít každou minutu svého života, zatímco Evropan pořád běhá a přemýšlí, co bude zítra. Nejtěžší je kontakt: jezdíme tam dlouho, ale stále někdy zapomínáme, že když se na něčem dohodneme, tak hodina a den jsou pro ně to samé,“ uvádí příklad.

Jedním z hlavních témat debat je kácení. Řadu Kamerunců tvoří farmáři, které živí políčka v kopcích. A když chtějí založit nová, začnou kácet. Na místech, kde stál původně mlžný horský les, tak zbyly často jen holiny. „Člověk nad tím zapláče. Fragmenty lesa zůstaly jen tam, kam se lidé nedostali, a rok od roku to postupuje. Je hezké pozorovat zvířata, ale smutné vidět, jak jim umírá jejich prostředí,“ popisuje Riegert.

Budou se proto snažit, aby vláda prohlásila některé části lesa za rezervaci. Pomáhá jim v tom jejich tamní kolega Ernest Vunan Amohlon. Farmářům radí, jak pole ošetřit, jako alternativu nabízí také včelaření. „V některých vesnicích se mu to podařilo, což je skvělé. Ačkoli je to boj s větrnými mlýny, protože farmáři žijí způsobem bůh dal – bůh vzal,“ doplňuje ornitolog.

Malárie i zloději

Země je to očima Jihočecha vskutku exotická. K povinné výbavě vědce patří například lék lariam proti malárii. Asi deset kilometrů od české stanice je jezero velké jako Lipno, kolem něhož se to hemží nakaženými moskyty. Biologové, kteří bydlí zčásti na stanici a zčásti ve stanech, prožijí i dobrodružství: před pár lety je například okradli, loni musel Riegert píchat jednomu z domorodců injekci. Jako dopravní prostředek funguje nejlépe taxislužba, po celé zemi jezdí Toyoty Corolly. „Jenže jsou dost rozbité. Za babku vás vezmou kamkoli, ale kdykoli se můžou porouchat,“ upozorňuje vědec.

Odměnou za adrenalin ve voze jsou mu zvířata. Každý rok objeví nová, naposledy třeba šimpanzí hnízda. Tlupa má ovšem jen tři jedince, zbytek lovci vybili. Překvapily ho i některé nové druhy ptáků. Je tam stále poměrně hojný turako podobný kukačce. Jeden z nich měří skoro metr, je celý modrý a na konci ocasu má žluté lemy. „Zvířata jsou skvělá, i proto stojí za to druhovou pestrost chránit,“ vypráví nadšeně.

Postaví vodovod

Pro místní už nicméně nejsou jen divnými bělochy, kteří v horách cosi zkoumají. Vědci si jednak mnohé z nich najímají jako nosiče, jednak se s nimi nyní dohodli, že jim postaví vodovod. Potrubí dlouhé dva a půl kilometru povede z hor do vesnice, náklady kolem 200 000 korun zaplatí jeden budějovický podnikatel.

Třeba jim tak Kamerunci příště už stanici nevykradou. Jan Riegert, který při opravě domku nosil těžká prkna na hlavě, je ovšem skeptický. „Nápis Czech Babanki jsem vytesal do dřeva a přitloukl hřebíkem. Než ho někdo ukradne: přece jen je to kousek dřeva na zátop.“