Bila ji její vlastní dcera. Pravidelně a surově. Třebaže byla duševně nemocná, odmítala se léčit. Přesně takový scénář se před nedávnem odehrával za dveřmi jedné z domácností v Českých Budějovicích. Obětí domácího násilí byla stařenka. Pomoc našla u Intervenčního centra českobudějovické Diecézní charity.

Obdobných případů zdejší pracovnice řeší bohužel desítky. Statistiky, které poukazují na počty násilníků, které policie vykáže z domu, ani zdaleka neodpovídají realitě.

„Je to jen špička ledovce, situace je daleko horší,“ upozorňuje odbornice na problematiku domácího násilí Dana Bedlánová.

Své tvrzení opírá o fakt, že zatímco vykázaných surovců napočítala policii loni v celém kraji padesát, intervenční centrum zaznamenalo 685 kontaktů s lidmi, kterým doma ubližují.„Není to počet týraných lidí, ale součet mailových zpráv, osobních návštěv a telefonátů s lidmi, kterým někdo ubližoval.

Klientů se na nás obrátilo kolem 150,“ upřesňuje data za uplynulý rok její spolupracovnice Vlasta Petriková. Letos situace není vůbec lepší. Oproti třinácti vykázaným stojí jen do května přes 430 kontaktů.

Řada z těch, kdo se na intervenční centrum obrátí, navíc hledá pomoc pozdě, ve chvíli, kdy se prvotní příznaky domácího násilí rozvinou až do stadia fyzických útoků. „Problém se vyvíjí, zpočátku tedy chování blízké osoby nemusí být chápáno jako násilí,“ upozorňuje Petriková.

Ale už pocit, že vám dotyčný záměrně ubližuje, ponižuje vás, když utržíte šťouchanec nebo facku, by měl být signálem, že něco není v pořádku. Nečekejte, až bude situace vyhrocená.“

Právě proto, že se lidé stydí před okolím, nechtějí partnera kriminalizovat nebo se bojí, nehlásí v mnoha případech své patálie na policii. Přestože to doporučují i pracovníci intervenčního centra, mají pro klienty v zásobě i rady, co si počít bez pomoci policistů.

Nenápadný psychický nátlak, tak ve většině případů začíná problém, který přerůstá v domácí násilí. Prakticky denně se s takovými případy setkávají pracovníci intervenčního centra českobudějovické Diecézní charity.

V roli obětí se na ně nejčastěji obracejí ženy. Neznamená to ovšem, že násilníky bývají pokaždé jejich partneři. „Oběťmi domácího násilí bývají nejčastěji manželky a družky, ale také rodiče, kteří musí čelit násilnému chování synů, vnuků, někdy však i dcer a vnuček,“ konstatuje smutný fakt pracovnice centra Dana Bedlánová.

„Dominantní člen domácnosti tomu slabšímu zakazuje chodit do společnosti, srazy s kamarády, kamarádkami, přijímat návštěvy, stýkat se s vlastními rodiči, zkrátka ho společensky izoluje. Pak to přechází v ponižování ve stylu ty jsi neschopná, nic neumíš, proč jsem si tě jenom bral a podobně. Oběť také nedostává peníze na domácnost, kterých se musí doprošovat. Nakonec to vyvrcholí fyzickými útoky, fackami, bitím a někdy to může končit i smrtí,“ líčí smutnou realitu nejedné domácnosti.

Ti někdy celou záležitost odmítají oznámit policii. „Doporučujeme, aby si vždy nechali vyhotovit záznam od lékaře o případném zranění. Také s nimi probíráme bezpečnostní plán, radíme jim, aby měli sbalené nejnutnější věci v případě, že by bylo nutné opustit byt, doporučujeme jim i nějaký obranný sprej,“ vybírá Bedlánová ty nejpodstatnější rady.

Osobně si pro ně může kdokoli přijít na českobudějovickou adresu Kanovnická 22, k dispozici má e–mail intervencnicentrum@charitacb.cz. a telefonní čísla 386 323 016, 603 281 300. Nepřetržitě je v provozu také Dona linka 251 511 313.