Dopis tátovi píše herec a režisér Jan Kačer z Bechyně.

Tatínku,

první slovo, které jsem se naučil, bylo maminka. A hned druhé táta. Jedna z prvních vět Kde je táta? Odpověď na tuto otázku jsem se dozvídal rozpačitě, zdrženlivě, potichu. Prý jsi odešel uprostřed rodinné pohody na půdu domu, který nám již nepatřil, a nevrátil se.
Od maminky jsem se od těch svých dvou let, co jsem tě ztratil, slyšel, jaký jsi byl: černovlasý, elegantní, středně velký, krasavec. Vystudovaný elektroinženýr s diplomem z univerzity v Darmstadtu, skvělý pianista a něžný milující manžel a ctitel mámy, která tě až do své smrti neobyčejně obdivovala a zůstala ti věrná až za hrob.
Říkala mi celá rozněžnělá a plachá, že jsi byl hrdina, protože jsi nás svým výletem do oblak zachránil před hrůznými norimberskými zákony, které začaly děsit svět.
Nikdy jsme spolu nemohli promluvit, táto. Až dnes. Chci ti poděkovat, teď, kdy už mám trochu rozumu a viděl trápení světa. Za všechno, co jsi mi předal: svoje ruce, svoji hlavu, srdce, lásku k mámě, odpor ke zlu a zdraví. Jsem tady vlastně za tebe, žiju díky tobě, táto, a děkuji ti za život.
Celý čas, co jsem bez tebe, se mi po tobě stýská a moc mi chybíš. Víš?