Vás jako mladého kluka by mohly zajímat daleko jiné věci, třeba auta. Co vás vedlo k vedení kroniky?
Mne historie vždycky bavila, vystudoval jsem obor čeština – dějepis a kronikaření dělám od roku 2005, převzal jsem to po panu Nutilovi.

Kde se vzala první myšlenka napsat knihu o Doudlebech? Bylo to vaše pomyslné životní přání?
Vůbec ne! Impulz dal obecní úřad a mne oslovil starosta a místostarosta jako kronikáře. Já si vybral další kolegy, kteří jsou odborníci. Chtěl jsem, když už se něco vydává, abychom se za to nemuseli za pár let stydět.

Co bylo na knize nejtěžší? Co dalo nejvíce zabrat?
Co vyloučit a co nenapsat. Rozpočet byl sto stránek, a protože je kniha na křídovém papíře, snažili jsme se dát přednost fotografiím. Text je spíše doprovodný a my chtěli, aby postihl celou historii tisíce let. Dvacáté století je logicky vynechané, je zde jen stručný přehled. Taky jsme se rozhodli ubrat fotografie znázorňující kulturní události v obci, třeba masopust nebo dožínky, protože existuje řada videokazet, a tím by ztratilo na významu, kdyby byla celá kniha zaplněna těmito snímky.

A na co jste naopak hrdý?
Že se nám podařilo zařadit obrázky, kdy originály obrazů jsou uloženy v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a v Národní galerii v Praze a které byly dosud Doudlebským neznámé. A že se nám podařilo sehnat práva na jejich publikování.

Doudleby jsou malá víska na to, aby o ní bylo více knih. Přesto, zbylo ještě něco, o čem by se dalo psát?
Určitě, právě to 20. století by si určitě zasloužilo vlastní zpracování. Protože zde v této knize není například důkladně popsána historie hasičů nebo Doudlebanu, není tam nic o řemeslech, která tu byla. O tom, jak Doudleby prožívaly první i druhou světovou válku.
Existuje spousta pramenů, a myslím si, že je to i lidem blízké, protože to zažili třeba jejich rodiče nebo sami si to pamatují. Jako kronikář jsem z kronik čerpal minimálně, dali jsme prostor spíše dávné historii.

Mluvíte o tomto plánu velmi zaujatě, pustíte se tedy někdy do další knihy o Doudlebech?
Zatím bych to nechal uzrát, až na to přijde čas.