Co vás přivedlo na myšlenku provozovat „Selský dvůr"?
Pocházím z obou stran ze zemědělských rodin. Moje matka vyrůstala s pěti sourozenci,  a tak máme v okrese rodinu v pěti vesnicích. To vše mělo zásadní vliv na moje životní zaměření. Vystudoval jsem vysokou školu zemědělskou a prakticky celý svůj profesní život jsem zemědělství  zasvětil. V roce 2003 jsme se s manželkou rozhodli kompletně zrekonstruovat rodinný statek v Holašovicích, který už byl v minulosti jednou obnoven, spolu s dalšími 17 po morové ráně, jež zasáhla v roce 1524 vesnici. Hospodařit  vzhledem ke změně společensko – ekonomických  podmínek na 20 hektarech nebylo reálné,tak jsme se rozhodli pro oživení a ekonomický přínos objektu v turistickém ruchu. K tomu přispěla i ta skutečnost, že obec je národní kulturní památkou a její zápis do světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak velkou část statku jste pozměnili pro expozici a pro turisty?
S památkáři a  dotacemi od ministerstva kultury jsme část zvanou podle původního využití Čeledník a Zelnice   upravili pro ubytování. Z bývalé hovězí stáje jsme pak zřídili „muzeum života jihočeské vesnice". Důvodem zřízení muzea byla úcta k těžké práci celých generací předků, kteří s dochovaným nářadím, nástroji, stroji, povozy, postroji, nábytkem i potřebami pro domácnost v dobách  před půl stoletím a dříve „chléb svůj vezdejší dobývali" a zajišťovali výživu svou i národa. Příprava místa i vystavených předmětů trvala několik let a otevřeli jsme 
k 30. červnu 2005.

Jaký je původ vystavených památek ?
Většina je rodinná. Dílem z našich vlastních zdrojů, dílem od bratranců pana Jiřího Eibla z Jankova a pana Josefa Burdy z Doudleb. Přispěli také sousedé i spokojení návštěvníci  muzea.

Kolik vystavujete předmětů a jaký je nejstarší?
Pro odpověď na tuto otázku jsme je museli spočítat a sám jsem byl překvapen číslem 287. K nejstarším patří dřevěné rádlo a dubový stůl s lipovou deskou. Odborník oboje odhadl na starší než dvě století. Avšak úplně nejstarší a tajemstvím původu obestřené jsou malé podkůvky, které se našly na poli zvaném „Bojiště". Domníváme se, že se jedná o podkovy malých východních koní, zřejmě tatarských, kteří sem se svými jezdci mohli zabloudit a tragicky skončit  ve 13.století.

Mnohé exponáty jsou hezky zdobené. Dávali si při jejich výrobě lidé více záležet než dnes?
Určitě. Myslím, že je to ale dané dobou. Tehdejší řemeslník konkuroval nejen funkčností, ale i výzdobou. Také to ale muselo vydržet. Příkladem může být část oje k vozu s krásně zdobeným kováním, vyraženou firmou kováře a letopočtem 1899, či zdobení dřevěných formiček na máslo.

Je něco, co byste rád do muzea ještě získal?
Možná nějaký selský nábytek – postel, skříň, lavici, skleník, železná kamna, nějaké drobnosti. Pohrávám si totiž s možností rozšíření muzea o selskou jizbu. Vhodné prostory máme, zájem od návštěvníků by byl.

Podobných menších muzeí je v Čechách řada. Myslíte, že jsou důležitá stejně jako velké instituce ?
Jako místní rázovitý doplněk určitě. Vypovídají o místě, lidech, životě v území. Možná na příklad také proto, aby si mladí nemysleli, že mléko se vyrábí v mlékárně, nevěděli co je len, případně kolik litrů má půlhektolitrová míra na prodej obilí. Důvodem pro jejich existenci je také stoupající zájem veřejnosti. Zajímavé jsou i reakce cizinců, kterých je asi polovina z příchozích. Starší zavzpomínají na mládí, říkají, co měli doma. Jiní jsou zvědaví. Jsou i tací, kterým to nic neříká. Ti, kteří tuto dobu již nezažili, se ale mohou u nás poučit.