Štafeta Deníku se předává podobně jako na lehkoatletických oválech štafetový kolík. Tentokrát odPetra Nováčka, kapelníka muziky Blaťáckého souboru Ševětín, přebírá štafetuMichael Cwach.Američana a muzikanta z Jižní Dakoty přivedlo do jižních Čech pátrání po předcích a zájem o dudy a českou dudáckou muziku.

Odkud přesněji pocházíte?
Jsem z Yanktonu. Ten byl hlavním městem Dakoty, dokud nebyla rozdělená.

Kde se tam vzali Češi?
Asi 13 mil od Yanktonu je město Tábor (anglicky „tejbr"). Dodnes tam žijí Češi, kteří přišli v 19. století z Chicaga, kde asi v roce 1869 založili spolek, aby osídlili západ. Za nimi přicházeli další Češi. Naše rodina se dostala do Dakoty přibližně v roce 1872. Bylo tam v okolí železnice více osad Blaha, Havlíček, Janoušek. Po vesnici Havlíček je dnes už jen hřbitov, po dalších nezbylo nic, úplně zanikly. Ale Tábor je větší a každý rok tam mají Češi a jejich potomci festival. Tancují českou besedu, nosí kroje a je i průvod.

Je ta akce ještě v něčem podobná Čechám?
V Táboře při festivalu také býval bál s dechovkou. Jsem si ale jistý, že tam na bál už tolik lidí nechodí. Mladí chodí na country a do hospody. Časy se mění.

A nakolik se tam mluví česky?
V 50. letech minulého století ještě uměli ti starší česky. Teď už mladí neumí. Za 30 let tam už nikdo nebude mluvit česky. Táta ale uměl česky.

Staří lidé, potomci přistěhovalců z 19. století, ale mluví starší češtinou. Neříkají musíš ale mušiš. Nemají slovo pro chodník a říkají anglicky sidewalk a místo kukuřice řeknou corn.

Jaká vlastně byla cesta vašich předků do Ameriky?
Naše rodina z otcovy strany je z Radětic u Bechyně. Z jižních Čech odešli moji předci v roce 1867. Asi rok a půl pracovali v Hamburku a v roce 1869 přijeli do Ameriky.

Pak byli v Missouri, pracovali jako dělníci v železných dolech. Pak se přestěhovali do Dakoty, když vláda nabídla osídlencům pozemek 160 akrů půdy. Můj prapraděda a praděda dostali dohromady 320 akrů (1 akr je přibližně 0,4 hektaru, pozn. red.). Dnes tam hospodaří potomci bratrance mého otce.

Kdy jste se poprvé podíval do Čech a za jakých okolností?
Přijel jsem poprvé s otcem v roce 1998. Česky jsem skoro nemluvil, jenom pepř a sůl, snad. Otec měl české předky, matka německé, doma těmi jazyky nemluvili, mluvili anglicky. Táta ale jezdil do Tábora (v Jižní Dakotě) každý rok na český festival na výstavu se starýma autama.

Já se tady v Čechách ale cítím dobře, i když je to pro mě tady složitější. Mám tu víc přátel než v Americe. Na Táborsku byl starý statek, ruina, koupil jsem ho a pomalu ho opravuji. Uvažuji, jestli zůstat tady nebo být v Americe, kde ještě žije maminka.

A kdy si vás získaly dudy?
Už v Americe jsem hrál na skotské dudy, ale málo. Měl jsem ale větší zájem o dudy a jednou jsem četl, že bude večer, kde budou dudy. V Česku jsem si pak objednal nové dudy v Klenčí pod Čerchovem. Za rok přišly a jako samouk jsem hrál v Americe rok. Hrál jsem i na festivalech v Nebrasce a v Minnesotě, aby je lidi viděli.

Věnoval jste jim dost času i v Čechách…
V letech 2004 a 2005 jsem tady byl rok na Fulbrightovo stipendium. Cestoval jsem po Čechách, byl jsem v muzeích v Chebu, v Sokolově, v Domažlicích a potom jsem napsal práci Dudy na Blatech (Bagpipes in the Blata Region of Bohemia). Ještě v 19. století se hrálo na jiný typ dud, než dnes. Dudy byly foukací. Dudy, o kterých si lidé myslí, že jsou české, jsou bavorské dudy. Mají měchy. Je snadnější na ně hrát, můžeme přitom zpívat a už se na ně hraje mnoho let, ale předtím to bylo něco jiného.

Nechal jste si šít i kroj a …
Chtěl jsem si nechat ušít kroj a ptal jsem se mé dobré kamarádky, etnografky z muzea ve Strakonicích, kde bych sehnal nějaký nový kroj, kde bych si ho mohl nechat ušít. Vzorem byl bechyňský kroj z Hvožďan. Ve Hvožďanech je unikátní kroj z roku 1836 v dobrém stavu. Půjčili mi ho, aby mi paní Ludmila Dolejší a její kolegyně ze Sezimova Ústí paní Pivoňková ušily kroj. A přes ně jsem se dostal i do ševětínské muziky. Řekl jsem mým švadlenám, že hraju na dudy a ony mě pozvaly do Blaťáckého souboru.

Příště bude ve štafetě odpovídat Taťjana Šeráková, která pracuje v Českých Budějovicích v diecézní charitě.