/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodil jsem se v Praze  dne 24. února 1928. I když mám německé příjmení Werner, můj táta byl Čech, děda také, všichni jsme Češi jako poleno. Za první světové války bojoval tatínek, jmenoval se Miroslav, na italské frontě a byl zraněný 27. října 1918, akorát den před vyhlášením samostatného Československa. Sloužil u horského dělostřelectva. Leželi ve stodole, když v tom odněkud přiletěl granát, vybuchl a jemu to propíchlo nohu. Operovali ho,  ale nakonec o nohu přišel. Pak měl protézu, ale zvykl si na ni. Dokonce si pořídil motorovou invalidní tříkolku, velorex, se kterým se vydával i na daleké cesty.

Moje maminka se jmenovala Ludmila. Bydleli jsme tenkrát v Sámově ulici v Praze – Nuslích, číslo domu už si nepamatuji, ale stál uprostřed řady. Nahoře nad námi bylo hřiště SK Nusle, před domem byl park ve tvaru trojúhelníku.

Kolem našeho domu jezdíval v pátek prezident Edvard Beneš do své vily v Sezimově Ústí. Věděli jsme, když pojede, protože kolem cesty stáli policisté. Ty jsme viděli, ale pana prezidenta nikdy, protože nám připadalo hloupé stát na chodníku a čekat, až projede kolem nás.

Když začala válka, bylo mi jedenáct. Na válečné události si vzpomínám, třeba když přišli Němci do Prahy, když Prahu bombardovali koncem války spojenci i na květnové povstání. Při bombardování jsme byli ve sklepě. Náš dům byl z druhé strany u železniční tratě, tak tam přestříhávali ploty, aby se tudy dalo utéct.

Zažil jsem první nálet na Prahu 14. února 945 a pak  i ten druhý na Kolbenku v Libni. Jeden nálet jsem zažil i v Pardubicích, kde jsem byl jako učeň na praxi, abych poznal maloobchodní prodej.

Po měšťance jsem se totiž šel učit do velkoobchodu. Firma Bendák a spol. sídlila v dnešní ulici Politických vězňů, tam, co bylo gestapo. Vedoucí obchodu byl sudetský Němec od Moravské Třebové. Už před 5. květnem 1945 měli Němci v ulici na rohu kulomety. Moc dobře si pamatuji boj o rozhlas a volání o pomoc. Pak Prahu osvobodili Rusové. Přijeli na tancích, ale do centra města jsem tenkrát nešel. Naši by mě nepustili.

Mého vedoucího z obchodu jsem viděl 10. května, jak dláždí s ostatními Němci ulici. Měli na něj spadeno hlavně pošťáci od vedle z Jindřišské ulice. Ti, co se byli podívat v jeho bytě, ho našli celý vypleněný, nezbylo v něm nic, všechno bylo pryč.

Jiří Werner během své služby u PTP.Za války jsem vůbec nevěděl o tom, že Židy odvážejí do Terezína. Ve třídě jsme neměli židovského spolužáka, Židé nebydleli ani v našem domě. Zato o patro výš nad námi bydlel v podnájmu spisovatel Otakara Batlička. Osobně jsem ho potkával na schodech, byl to starší pán, chodil v klobouku, u něj doma jsem ale nebyl, nikoho k sobě nepouštěl.

Psával do Mladého hlasatele, což byl velmi oblíbený časopis. Byl to týdeník, vycházel v pátek. Jaroslav Foglar v něm vydával svoje Rychlé šípy. Časopisy už ale nemám, ztratily se při stěhování. Otakar Batlička do něj psával povídky, které jsem rád čítal, ale měl tam i školu radiotelegrafie. Byl to junák, skaut, pro nás mladé kluky byl velkým vzorem. Dneska už ho ale dohromady nikdo nezná, stejně jako lidé už neznají ani Mladého hlasatele.

U sebe doma v chodbě měl Otakar Batlička radiotelegraf a vysílal, zařízení měl  přes celou stěnu.Věděli jsme o tom, ale slyšet vysílat ho nebylo. Za války se pokoušel telegraficky dorozumět se zahraničním odbojem, ale Němci to asi zachytili a přijeli ho zatknout. U toho jsem  nebyl. Vysílačku Němci odvezli a všecko zařízení rozbili a rozsekali. Že zemřel, jsme se dozvěděli až po válce.

Otakar Batlička zahynul 
v Mauthausenu, říkalo se, že ho shodili se schodů v kamenolomu. Zahynul tam i pražský písničkář Karel Hašler.

Dobře si pamatuji na heydrichiádu. Dne 27. května 1942, v den atentátu, v noci chodili po domech gestapáci. Měli fotografii kola, které na místě jeden z atentátníků nechal, a ptali se, jestli ho někdo nepozná. Zvonili na každý byt v domě, ale u nás ne. Přečetli jméno Werner a mysleli si, že tam žije německá rodina.

U nás v domě bydlel i pan Novotný, který zahynul při pražském povstání. Boj o rozhlas byl perný. Mně bylo 17, ale jít jsem tam nechtěl. Kdybych to doma řekl, dostal bych od rodičů pár facek.

Po válce jsem se vyučil a pak přišla základní vojenská služba. Dne 1. října 1950 jsem rukoval do plzeňských kasáren Na Borech, měl jsem sloužit u samohybek, u samohybných kanónů. První zbraň, kterou jsem dostal do ruky, byla ale pistole, ze které jsem střílel rachejtle na plzeňském náměstí, když byl Den československé armády. Po základním výcviku jsme měli být zařazení ke svým odbornostem a já mezitím chodil normálně do stráže.

Jenže 30. října přišly k útvaru moje kádrové materiály, a tím pro mě normální vojna  skončila. Tatínek byl   v národní socialistické straně a byl tak nepřítel režimu. Pamatuji si, jak v denním rozkaze četli, že jsme zařazeni k vykonávání důlních prací. Museli jsme odevzdat výstroj a s kufrem pak čekali do  druhého dne.

Pod dozorem nás ráno odvedli na plzeňské nádraží a jeli jsme do Prahy. Na Wilsonově hlavním nádraží k nám připojili další a vlak se rozjel na východ. Jeli jsme přes Českou Třebovou, Ostravu a to už jsme věděli, že jedeme na Slovensko.

Přesedali jsme v Martině, jeli do Prievidze a odtud osobním vlakem do Handlové. Tam už to šlo ráz na ráz. Ubytovali nás v dřevěných ubikacích, které ještě nebyly oplocené, ploty jsme si pak stavěli my. Druhý den po lékařské prohlídce jsme šli do dolů. Dali mi vybrat, jestli chci do tepla, nebo do chladna. Místo práce za každého počasí nahoře na kopci jsem si vybral teplo. Dostal jsem se  na porub, můj první horník se jmenoval Musela, byl to repatriant z Rumunska. Fáral jsem na východní bani, která byla vojenská. Nikdy mě nenapadlo, že budu horníkem. Heslo – Já jsem baník, kdo je víc, nebylo nic pro mě. Z něj jsme si dělali srandu.

Setkání pétépáků se účastní i Jiří Werner (na snímku v první řadě třetí zprava).

V Handlové jsme rubali hnědé uhlí, bylo kvalitní, na stěně se jen lesklo. Dělal jsem na stěně, nabíral uhlí lopatou a velké kusy ručně do jakéhosi žlabu, který se pohyboval. Druhý rok udělali gumový pás, který jsem obsluhoval. Po skončení směny odtud poslední odjížděl štajgr a já hned za ním. Jednou jsem zapomněl počítat sypače, které tam ještě u stěn byly, nesklonil jsem hlavu a rozbil si ji. Byl to jediný úraz, který jsem na šachtě měl.

A tak to šlo celé dva roky. V Handlové jsme měli výborného velitele. Všude jinde na něj nadávali, ale my ne. Jmenoval se Jan Loch, byl hodný, nikdy na nás neřval. Měli jsme politruka, který byl dřív krmičem dobytka na státním statku. Ven nás za ty dva roky moc nepouštěli, byli rádi, když jsme byli v Handlové, abychom se někde nezapletli do nějaké rvačky.

Potom jsem podepsal závazek do vojenského stavebnictví a mohl jít do civilu, zatímco ostatní tam byli ještě rok, takže šli domů až po třech letech. Nebýt toho podpisu zůstal bych tam také. Rodiče už byli odstěhovaní z Prahy, bydleli v Těchoníně v Orlických horách. Já jezdíval do Prahy za budoucí manželkou Vlastou, pocházela z Českých Budějovic, ale  setkávali jsme se v Praze. Seznámili jsme se spolu roku  1960 v Nízkých Tatrách.

Pracoval jsem pak v Severostavu v Hradci Králové, ve Vamberku, Klášterci nad Orlicí, v Králíkách a na jiných místech. Dělal jsem na různých stavbách skladníka, měl jsem na starosti materiál, psal měsíční výkazy, dělal inventury.

Dva roky u PTP byla pro mě dobrá škola do života, ponaučení, takže ty roky mě nemrzí. Nenechal jsem si nic líbit. Doma mám knížky od  Miloslava Švandrlíka, jeho Černé barony i jiné. Mnozí mu vytýkají, že nebyl pétépák, ale sloužil v technických praporech. V knížce jsou krásné úryvky, třeba jak pétépáci krmí prasata a nad vepřínem mají heslo: Plány revanšistů zhatí naši vepři boubelatí.

Když jsem se vrátil domů, chtěli po mně, abych založil brigádu socialistické práce. To, že jsem sloužil u PTP, se se mnou táhlo léta, i když jsem pak dělal u Domácích potřeb na Vrbenské ulici v Českých Budějovicích, kde jsem měl na starosti kamna a sporáky. Každý rok na mě musel psát vedoucí posudek. Myslel jsem si přitom, že po návratu z vojny už s tím dají pokoj, jenže nedali…"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális