„Nastavte levou ruku,“ žádají dva Kocourkovští a zdobí mi hřbet ruky razítkem. „Bez toho by vás Pepa nepustil ven,“ vysvětlují a kynou kamsi do křoví Pepovi na znamení, že je vše v pořádku.

Kdo je Pepa, se mi letmým průzkumem křoví zjistit nedaří. Ptám se tedy starosty Kocourkova, vedoucího skautského oddílu Petra Aksamita zvaného Hvězdář. Vede mě mezi stany. Na stožáru tu visí Pepa, asi půlmetrový kostlivec, maskot tábora. Je ale očividně jediný živáček, který tu v uplynulých dvou týdnech trpěl podvýživou. Táborníci i vedoucí si nemohou vynachválit mistrovská díla paní kuchařky. Dokonce i vzkazy na nástěnce jsou samá pochvala jejímu umění. „Ochutnejte,“ vybízí všichni.

Vaří samá pohádková jídla. Nejen co do chutí, ale i podle názvů. V Kocourkově se ani jinak jmenovat nemohou. Na jídelníčku se tak střídá utopená zlatovláska (nudlová polévka) se sekačkou na poli (sekaná s brambory). Hádání, co je vlastně k jídlu, patří mezi oblíbené hry táborníků. Kocourkovští se ale dokáží bavit i třeba obráceným fotbalem, ve kterém vyhrává ten, kdo nastřílí víc vlastních gólů či cvrnkáním kuliček z důlku na startovní čáru.

Zcela podle pravidel běžného světa naopak funguje zdravověda. Děti mě o tom přesvědčují během následujících minut. Kdy se tři vedoucí dávají do velkého nářku a dávají na odiv mistrně namaskované krvavé šrámy. Ke slovu přicházejí lékárničky i svérázné chlazení ran vodou z hadice, ale všichni ranění se shodují, že by se nebáli svěřit se malým zdravotníkům do rukou i v okamžiku skutečné nehody.

To Eliška Hlaváčová, jedna z tábornic, s takovou situací už zkušenost má. „Bylo to v Budějovicích, na přechodu tam auto srazilo paní. Zrovna jsem šla okolo. Vypadalo to, že má něco s páteří, volali jsme záchranku,“ líčí malá slečna, která se v kritické situaci na rozdíl od dospělých dokázala zachovat duchapřítomně a pomohla zraněné ženě.