A neváhají si kvůli němu přivstat. Budíky většině příchozích zvonily již před čtvrtou hodinou ranní. Po běžném rituálu je čekala cesta do města a pak 225 schodů na ochoz věže. Odměnou byly všem první paprsky slunečního kotouče, který se krátce po 6. hodině vyhoupl nad obzor.

Jaro vítají na Černé věži členové občanského sdružení Tudy spolu s příchozími zájemci o tento netradiční zážitek už řadu let. Mezi účastníky nemohla chybět Lenka Nečilová s rodinou. „Letos jsme tu už popáté, největší dojem na mě udělal pochopitelně ten první východ slunce, na ten vzpomínám dodnes. Krásné je ale každé první jarní ráno, když se sluníčko neschová za mraky," pochvaluje si mladá maminka.

Dobrou náladu neskrývali ani její synové Matouš a Ondra Nečilovi. „Když nás přišla mamka budit, docela se nám i chtělo z postele, je to lepší než normální vstávání do školy," usmívali se kluci, když osnovali plány, jak budou kamarádům o ranním zážitku vyprávět.

Nebyli zdaleka jediní, mnozí účastníci se shodli, že letos se na jaro těší o poznání víc než v předchozích letech. „Hlavně aby už bylo teplo, příjemné počasí, abychom nemuseli chodit pořád navlečení v bundách, to už mě hrozně unavuje," přiznává Lenka Nečilová.

Podobné pocity má i správce Černé věže Jan Vančura, který časné vstávání a výstupy na věž už ani nepočítá. „Určitě bylo víc těch východů, kdy se sluníčko skutečně ukázalo, než zamračených prvních jarních dnů. Pamatuju tady ale daleko méně příjemná rána, to když například fouká velmi silný vítr, k tomu třeba letos na přelomu ledna a února napadlo i hodně sněhu, v létě to bývá po silných bouřkách, to je pak třeba při první možné příležitosti věž zkontrolovat,  jestli se něco nestalo a případně na situaci adekvátně reagovat ještě dřív, než sem pustíme návštěvníky," přibližuje jedno z úskalí své práce.