Desetiletá Šárka Hrušková z Rejt u Trhových Svinů ležela včera opět na operačním stole. Za poslední čtyři týdny zdaleka ne poprvé. Zatímco ona každý další zákrok očekává se strachem, lékaři jsou čím dál optimističtější. Šárku i jejího brášku Honzíka, který by měl jít po prázdninách do první třídy, prakticky vytáhli hrobníkovi z lopaty.

„Jeli jsme z koupání a nabourali jsme,“ špitá nesmělým hláskem z postele Honzík. V náručí drží plyšáka, usmívá se a vypadá, jako by měl jen nějakou obyčejnou dětskou nemoc, která za dva dny přejde. Je to ale jen pár dní, co se jeho nejbližší strachovali o chlapcův holý život.

„Prvních deset dní bylo nejhorších. Byly v ohrožení života,“ pokyvuje směrem k oběma svým dětem Zdeňka Hrušková. „Člověku se změní ze vteřiny na vteřinu život, všechno jde stranou, hlavní je aby byly děti zdravé, pro ty přece žiju,“ říká obětavá máma, ze které se nečekaně stala ošetřovatelka na plný úvazek. Dřív se přitom na krev a jizvy nemohla ani podívat.

Její syn se zotavuje z poranění pánve, kvůli kterému se nemůže zatím posadit. „Měl rozlámané krční obratle, jak byl připoutaný, náraz mu zlomil klíční kost a tím pádem si vykloubil i rameno. Měl nadvakrát zlomenou hrudní kost a jak mu všechny ty kosti povolily, rozmačkalo mu to plíce. Fungovala mu jen čtvrtina pravé plíce. A když se pak v hrudníku začal zase zvedat tlak, propíchlo mu plíci žebro, došlo ke krvácení,“ líčí stav malého Honzíka před operacemi. „Podruhé se narodil. Kdyby prý ale s doktory nespolupracoval, ani přístroje by možná nebyly nic platné,“ dodává.

Malý hrdina

„V posteli se mi moc nelíbí, radši bych třeba jezdil na čtyřkolce, koupal se, ale nejde to,“ smutní klučina. Dlouhé hodiny a dny pomáhá oběma sourozencům zvládat především maminka. „Kdyby tady nebyla, pomáhal bych Šárce já,“ hlásí se Honzík chlapsky k roli opatrovníka.

Už jednou ji v nešťastné události sehrál. Dědeček obou dětí, který seděl za volantem, srážku s kamionem u Netřebic přes snahu lékařů nepřežil, Šárka byla v bezvědomí a byl to právě Honzík, kdo komunikoval se záchranáři.

Další operace

Jeho sestra se musela těsně po nehodě vyrovnat s těžkým krvácením. Jednoduché to ale nemá ani teď, když už je z nejhoršího venku. Náraz jí zpřelámal a zhmoždil všechny končetiny.

„Bolí mě teď hlavně kolena. A hodně se bojím operace, z nohou mi budou vyndavat dráty a taky z jedné ruky,“ ví moc dobře. Proto se ani moc netěšila na víkend, kdy rodinku poprvé pustili z nemocnice domů. „Tam to rychleji uteče a dřív přijde ta operace,“ myslí si.

Přesto už měla jasno, jak si pár dní doma, třebaže z postele nemůže, užije. „Poprosila jsem babičku, aby nám přivezla morčata a králíka, ráda si s nima hraju. Jednou bych se chtěla starat o zvířata, třeba v zoo.“

Domů se těší hlavně proto, že se bude moct zabavit jinak než v nemocničním pokoji. Tam jí ani sádry, obvazy a ortézy nebrání v oblíbené činnosti – malování. „Jaké zvíře máte nejradši?“ ptá se, zatímco od mámy dostává na klín podnos s papírem. „Mami, teď růžovou na čumáček,“ úkoluje Šárka svou asistenku, zatímco pod jejíma rukama vzniká obrázek kočky.

Na sádry a ortézy si už Šárka Hrušková zvykla. Dokonce s nimi za asistence maminky i maluje. Foto: Deník/ Hana Svítilová

Poprvé na nohou

V pokoji přes chodbu udělala právě pár prvních krůčků patnáctiletá Nikola Jungbauerová z Prachatic. Na nohou nestála téměř šest týdnů, od nehody v autě. Utrpěla při ní úraz páteře, v nemocnici se nesměla hnout z postele a ještě nějakou dobu se neobejde bez podpory korzetu a odborníků.

„Nikola je výborná pacientka, krásně se snaží, je s ní skvělá spolupráce,“ chválí zotavující se slečnu fyzioterapeutka Dana Plhoňová.

Ta ale hned pochvalu vrací celému personálu dětského oddělení zpět. „Jsou moc hodní, i pan primář. Vždycky, když jde okolo, aspoň zamává,“ oceňuje Nikola přístup Vladislava Smrčky.

Ten se nezapomněl za jednou ze svých pacietek v den, kdy konečně směla na chvíli vstát z postele, přijít podívat. „Docela dobrý, nic mě nebolí, ale bojím se, že spadnu,“ svěřovala se se svými pocity. Třebaže za sebou měla jen procházku od postele u okna ke dveřím malého nemocničního pokojíčku a zpět, v očích se jí zračila spokojenost.

Jak by ne, vždyť strávila skoro celé prázdniny na lůžku. „Je to hrozná škoda, docela se tu nudím,“ lituje. „Už jsem si ale zvykla. Je tady jiný režim, než bych měla doma. Vstáváme o půl sedmé, doma, než bych se probudila, bylo by skoro odpoledne. V sedm nám dají snídani, pak prášky, v půl deváté svačina, v jedenáct oběd, pak se díváme třeba na televizi, s ostatními dětmi si povídáme, ve tři je svačina a v pět večeře,“ shrnuje poněkud monotónní program každého dne.

Nikole ho zpestřují návštěvy, přesto se jí po domově stýská. „Hlavně po psovi, ten sem nemůže,“ lituje.