Pravověrní veteránisté, kteří se článkem souhlasit asi nebudou, se také kochali auty starými skoro sto let.


Tento svět historických mašin mě nadchl natolik, že jsem si také pořídil staré auto. Jenže! Holt miluji škodovky, volba padla na totalitním režimem vyzkoušenou Škodu 1000 MB. Jasně, koupil bych si raději nějakého rapida či favorita z třicátých let, jenže zas tak dobře novináři placeni nejsou.
A jsme u toho, bohužel pravověrní veteránisté neberou tisícovky za vůbec zajímavé a na závody je mnohdy nepouštějí, tak tomu bylo letos poprvé i v Jánu. Debatu o tom, co je a co ještě není veterán, nechme stranou, daleko podstatnější je to, že to prostě člověka baví se starat o pěkné auto. Podle mého proto až tak nezáleží na roku výroby, ale zanícenosti a na mnohdy nemalém nadšení majitele.


Srazy nejsou ani tak o tom, kdo má dojet první, kdo má nejnablýskanějšího krasavce, kdo nejlépe nachromoval části vozu či motorky. Vetránské závody by snad měly být o tom, že se sejdou kamarádi, popovídají si o své veteránské závislosti a podobně.


Vždycky jsem si myslel, že se člověk v životě propracovává ode dna nahoru, nejinak je tomu i u vetránů. Nejde si hned sehnat anebo koupit osmdesát let staré auto, jde spíše o to se k němu propracovat. A tak nechápu mnohdy až nepříjemné řeči o tom, nemáte žádnýho veterána a jeďte pryč! Proč bychom se my tisícovkáři a další, kteří mají však své autíčko stejně rádi, jako majitel Rolls Royce z roku 1934, nemohli projet mezi krásnými vozy a pokecat s kamarády o autech a tak dále?


Snad se to možná za deset let změní, i když pro veteránisty budeme vždy pořád jen ti, kteří mají pouze embéčka. Možná?