„Křesťanská vyhledávací služba, která má v Pasově vedle Stuttgartu jedinou pobočku, se stará o osudy lidí žijících k 1. září 1939 ve východním a západním Prusku, ve Slezsku nebo v Sudetech,“ napsal deník PNP. „Služba pomáhá uprchlíkům z těchto území při hledání rodinných příslušníků nebo známých, při zjišťování rodinných vazeb nebo v otázkách státní příslušnosti. Devatenáct spolupracovníků v Pasově ročně dostává na 14 000 dotazů.“
Rosemarie Schuranová z vedení filiálky činnost srovnává se zkoumáním stromu – kořenů, kmene i koruny. „Právě mladí, kteří zjistili, že mají kořeny v bývalých vyklizovaných územích, se dnes u nás často hlásí a chtějí se dozvědět víc o svém původu a tehdejších rodinách. Nejistotu pociťují jako osobnostní vakuum, říká Schuranová.

Rekonstruují celé obce

Vyhledávací služba registruje od války v tzv. domovských kartách každého uprchlíka, vystěhovalce nebo vyhnance podle místa, v němž žil. „Tak může obyvatelstvo obcí k rozhodnému dnu 1. září 1939 téměř bezezbytku rekonstruovat, neboť má zachyceno přes dvacet milionů lidí jmenovitě podle tehdejšího bydliště,“ píše list.

Služba je partnerem také pro ministerstva, jde–li o vyjasnění otázek státní příslušnosti, nároků na důchod, různých dokladů apod. Rosemarie Schuranová vysvětluje, že služba pracuje s vysoce moderním vyhledávacím systémem. Všechny kartotéky byly od poloviny devadesátých let uloženy do elektronické databanky.

Radost i smutek

Schuranová popisuje příklad úspěšné pomoci služby. Obrátila se na ni paní, která při odsunu byla ještě velice mladá a cestou někde ztratila malého bratříčka. Zoufale ho hledala, ale němečtí vojáci v doprovodu na ni tlačili, aby buď šla dál, nebo zůstala. Pak si desetiletí dělala výčitky, ale vyhledávací službě se podařilo jejího bratra vypátrat.

„V poslední době se stává, že lidé teprve ze závětí zjišťují, že byli současnými rodinami adoptováni,“ popisuje PNP. „Na útěku byly totiž osamělé nebo ztracené děti jednoduše vzaty s sebou. Vyhledávací služba jim pak často úspěšně nachází vlastní rodiče. Konečný výsledek ale nemusí být vždy pozitivní, jsou také matky nebo otcové, kteří si žádný kontakt se svým dítětem nepřejí. Vybudovali si po válce jiný život a o traumatizující minulosti už nechtějí nic vědět.“ Rosemarie Schuranová uvádí příklad, kdy vypátrali biologického otce jednomu hledajícímu. Když se syn dozvěděl, že jeho táta žádný kontakt s ním nechce, okamžitě mu prostřednictvím služby napsal dopis, v němž na něho znovu apeluje. Krátce před doručením dopisu otec ale zemřel a ve vyhledávací službě nevědí, jak to angažovanému synovi sdělit.

Služba také zprostředkovává nejbližším příbuzným polní a zajateckou poštu, která nemohla být doručena adresátům. „Nedávno tak doručila muži, dnes žijícímu v USA, dopis odeslaný jeho otcem,“ píše pasovský deník. „Bylo to velice emotivní,“ říká Schuranová. „Ten člověk nám řekl, že si neumíme představit, co ten dopis pro něho znamená. Nevěděl o svém otci nic, neznal jeho jméno a neměl žádnou podobiznu. To, že mohl vidět tátův rukopis, mělo pro něho nesmírnou cenu . . .“