Stál jste u zrodu tradice výstav orchidejí. V Českých Budějovicích se koná už po čtrnácté a v Homolích se na podzim uskuteční 16. ročník. Jak vás napadlo uspořádat první výstavu?
První výstava byla v domě dětí v Českých Budějovicích, a to proto, že moje sestřička tam pracovala jako zástupkyně. Přišla za mnou a říkala, že právě opravili zimní zahradu, že je tam klavír a že tam zkouší Jitřenka. A já hned pravil, tak tam uděláme výstavu. O orchideje byl velký zájem.

Podzimní výstava v Homolích pak už volně navázala?
Ano, paní starostka navrhla ať ji uděláme na obecním úřadě a nabídla termín první víkend v říjnu, a od té doby to tak je.

Z domu dětí se pak výstavy přesunuly do Jihočeského muzea.
Pan ředitel tehdy nad výstavou živých rostlin v muzeu kroutil hlavou, ale nakonec rezignoval a svolil. Ale řekl, že to bude propadák. V první den výstavy byl před muzeem obrovský shluk lidí. Ředitel nevěřil vlastním očím a říkal, pane Vondruš, bude to příští rok zase?

Podle počtu návštěvníků je patrné, že zájem o orchideje nikterak neopadá.
Zdá se, že ne. Přijíždí sem i návštěvníci z Prahy, z Nových Zámků a dokonce Němci z Drážďan.

Jak jste se dostal k orchidejím?
Ke kytkám jsem měl vždycky vztah. Jako kluk jsem četl Flosovu knížku Lovci orchidejí, a to mě šíleným způsobem přitahovalo a ovlivnilo mě to na celý život.

Také jste za orchidejemi cestoval?
Ano, byl jsem několikrát na Kubě, jednou ve Vietnamu, v Nikaragui, Thajsku, Laosu, Kambodži a na konferenci pěstitelů orchidejí na Tchaj-wanu.

Prodíral jste se za květinami pralesem?
V Nikaragui, na Kubě a ve Vietnamu doslova.

Jaké byly vaše první pěstitelské úspěchy a neúspěchy?
Od klukovských let jsem toužil orchideje vysévat. Pracoval jsem jako učitel a říkal jsem si, až budu mít jednou čas, začnu je vysévat. Na Karlově náměstí v Praze byla drogerie, kde prodávali laboratorní sklo, chemikálie, to jsem si všechno nakupoval. Když jsem odešel ze školství a začal pracovat jako dispečer bytového podniku, snad druhý víkend jsem doma v kuchyni začal vařit agarové půdy a vysévat. Všechno samozřejmě zplesnivělo, tak jsem se rozzuřil a požádal jsem kolegyni z chemického kabinetu ve škole, kde jsem předtím učil, jestli bych tam mohl něco zkusit. Tam byla pojízdná digestoř s dírami na ruce a tam jsem udělal druhý výsev. Ono to vyklíčilo a byl jsem ztracen do konce života.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním Deníku