Poměrně rozsáhlá retrospektivní výstava, čítající na 110 obrazů, grafických listů a kreseb, které zaplnily všechna tři podlaží Wortnerova domu, však nepředstavuje Málkovu tvorbu podrobně ve všech jeho vývojových etapách; některé zdůrazňuje, jiné naopak pouze připomíná.


„Znal jsem autorovu informelní tvorbu už dříve, ale idea uspořádat tuto výstavu vznikla při našem prvním setkání v galerii v Brně. V poslední době jsme v krátkém úseku představili dvě postavy 2. poloviny 20. století : profesora Berana, na jehož výstavu navazuje právě tato, a do třetice chystáme v březnu výstavu Dany Puchnarové. Divák si tak může porovnat stejné východisko kubisticko - expresionistických začátků, pak nefigurativní malbu, informel a posoudit, kam jednotliví autoři ve své tvorbě došli,“ řekl kurátor expozice Vlastimil Tetiva.

Život v tvorbě

Námětová a stylová rozmanitost autorovy tvorby, sahající od grafické tvorby 60. let přes figurativní tvorbu až k realistickým krajinným kresbám, velmi úzce souvisí s jeho pestrými peripetiemi. V jednatřiceti letech odešel z hluboké totality na deset let do Švédska, později se odstěhoval do Kolína nad Rýnem, kde žije a pracuje dodnes.


Jeho pravidelné pracovní cesty do Kalifornie, Himálaje nebo angorské oblasti Kambodži v 90. letech daly vznik řadě témat například ladakhckých klášterů a přírody. „Člověk se potká s jiným chápáním svobody, v Kambodži například s novým začátkem po Pol Potovi, kde jsem vzpomněl na bolševismus, v himálajských klášterech jsem od rána do večera bez přestávky kreslil a zažíval obrovskou přeměnu, jak příšerným tempem se tibetský systém mění v konzum,“ potvrdil výtvarník velmi silný vztah ke krajině, obzvlášť ke stromům. Právě kresbami jejich silných kmenů a kořenů prorůstajících zdmi chrámů, ve kterých jakoby objevoval zakleté části lidských těl, si splnil dávný sen. „Vždy jsem chtěl malovat stromy, ale ony mi pomalu umírají,“ dodal.

Splynutí peripetií

Přestože Antonín Málek považuje za obtížné udržet kontinuitu v práci a myšlení, všechna témata jeho díla mluví podle slov kurátora o jednom; věčné touze člověka a osidlech, do kterých lze kdykoliv upadnout. „Původně jakoby se krajiny svojí formou od figur vzdálily a rozešly, ale najednou jakoby splynula Himálajská krajina s mými postavami,“ říká sedmdesátiletý výtvarník, který v poslední době často zajíždí do Jindřichova Hradce, kde má také ateliér. „Nejdůležitější pro mě je, zda-li vytvořené věci s dobou neumřely, neztratily aktuálnost, jestli vůbec mají nějaký přesah nebo jsou poplatné době. Nerad bych, aby přešly jako svědkové doby do nějakého národopisného muzea,“ dodal.

O umění nemluvili

Vernisáž výstavy, která potrvá do 29. října, zahájila legendární kapela Plastic People, s jejichž členy se Antonín Málek v 60. letech stýkal. „Chodili jsme spolu na pivo, Plastici patřili k lidem kolem Konfrontace. Nemuseli jsme se o umění bavit, my jsme v něm byli. Vráťa a Magor byli nedávno na mojí paralelní výstavě v galerii Ztichlá klika a tam jsem se zeptal, jestli by mi nezahráli na vernisáži v Budějovicích. A tak jsou tady,“ uzavřel výtvarník.