Jeho každodenní život je svázaný s uměním. Snaží se ho ostatním ukazovat, pod rukama mu procházejí obrazy a na balkoně mu přespávají umělci. Jaroslav Kutiš je spolu s manželkou Magdalenou majitelem a provozovatelem českobudějovické Galerie Pod kamennou žábou. Letos tu zahájí už šestnáctou sezonu.

Devětačtyřicetiletý rodák z Borovan měl ke kultuře a umění vždy blízko. To, že se nakonec stal galeristou, ale vnímá spíše jako souhru náhod. „Vyučil jsem se typografem a pracoval v Jihočeských tiskárnách. Tam jsem měl po čase i určitou volnost při navrhování plakátů a to byla asi taková první průprava,“ vzpomíná Kutiš.

O jeho další dráze ale především rozhodla samotná stavba, ve které dnes Galerie Pod kamennou žábou sídlí. Když byla v roce 1995 opravena obranná polygonální bašta na Piaristickém náměstí, hledalo pro ni město nějaké smysluplné kulturní využití. Kutiš se o tom dozvěděl a hned si půjčil klíče. „Jakmile jsem si to tam prohlédl, bylo mi jasné, že to je ideální místo, kde bych chtěl pořádat výstavy,“ říká.

Otevření soukromé galerie pro něj ale bylo skokem do neznáma. Prakticky nikdo tehdy nevěděl, co provozování takové instituce obnáší, a Kutiš se učil za pochodu. „Ze začátku jsme do galerie také museli vložit nemalé vlastní peníze, ale šli jsme do toho s velkým nadšením. Chtěli jsme se zaměřovat na současné umění, mladé autory a jako první v Budějovicích na uměleckou fotografii,“ dodává.

Paradoxně poměrně dlouhou dobu zabralo vymýšlení názvu galerie, jehož inspirace je dnes zcela zjevná. Odkazuje totiž k soše žáby zabudované na severní venkovní zdi přilehlého chrámu. „Původně jsme vymýšleli něco jako Galerie v srdci města, ale pořád to nebylo ono. Najednou jeden kamarád zmínil zvíře a bylo to úplně jasné,“ vypráví Kutiš.

Svůj provoz galerie zahájila poměrně netypickou výstavou. K vidění tu byla zmenšená kopie obrazu mistra Theodorika z oltářní stěny kaple sv. Kříže na Karlštejně. „Když jsme ho nesli nahoru, tak jsme zjistili, že se protáhne jen těsně. Kdyby byl o centimetr větší, tak ho tam prostě nedostaneme. V tu chvíli jsme se úplně orosili, protože na něco takového jsme vůbec nepomysleli,“ doplňuje Kutiš.

Výstava osvětlená svíčkami na návštěvníky zapůsobila a galerie postupně získávala další příznivce. V současné době se tu vystřídá zhruba osm expozic ročně. Vystavující umělce vybírají manželé Kutišovi podle svého zcela subjektivního vkusu. Oslovují autory, jejichž díla jim připadají zajímavá, baví je a líbí se jim. Nezřídka se ale situace otočí a galeristům se ozvou umělci sami. „To je pro nás určité ohodnocení, že se nám podařilo vyprofilovat výstavní prostor, o který mají zájem,“ usmívá se Kutiš.

Jedním z žánrů, jenž do galerie nejvíce láká návštěvníky, je podle něj fotografie. Lidé už se jí totiž konečně naučili vnímat jako druh umění. Oblíbené bývají také výstavy animátorů, které Kutišovi připravují v návaznosti na festival Anifest.

Během osmi měsíců v roce, kdy je galerie otevřená, sem zavítá okolo sedmi tisíc milovníků umění. Návštěvnost ale ovlivňuje například počasí. „Jsou dvě taková mrtvá období – léto, když je vedro a všichni jsou u vody, a prosinec, kdy mají lidé už trochu jiné starosti,“ vyjmenovává Kutiš.

Největší starosti mu však dělají peníze. Ve výstavní síni je totiž třeba platit energie a brigádníka, který ji hlídá. Právě shánění financí od sponzorů i z dotací je podle Kutiše to nejnáročnější, a i když se celkem daří, soukromá galerie nikdy není příliš výnosným podnikem. Proto musí mít galeristé obvykle ještě jiné zaměstnání.

Většinu volného času Kutiš nicméně vždy rád věnuje galerii. Často také navštěvuje konkurenční expozice, i když na ně nahlíží trochu jinak než běžný návštěvník. „Všímám si tam nejen umění, ale i toho, jaké tam mají světla, skoby na zdi, závěsný systém,“ říká s úsměvem.

Galerie Pod kamennou žábou letos vstoupí do své šestnácté sezony. Manželé Kutišovi se na ni těší, ale zároveň vzpomínají na celou řadu akcí z minulých let. „Když jsme třeba dělali výstavu studentům UMPRUM, sešla se u toho skvělá parta a vznikla výtečná, hodně hravá expozice. Když navíc přijeli na vernisáž, spali u nás doma. To jsme měli asi historicky nejvyšší počet lidí v bytě, jeden pár dokonce nocoval na balkoně,“ popisuje Kutiš.

Vysněného tvůrce, kterého by rádi přivedli do Českých Budějovic, manželé nemají. Nedávají si ani jiné dílčí cíle. S provozováním galerie ale v následujících letech rozhodně skončit nehodlají, i když přiznávají, že chuť všechno zabalit už párkrát dostali. „My bychom to asi opustit nedokázali. Je to pro nás kus života, dali jsme do toho spoustu práce i energie a bylo by nám líto to nyní zavřít,“ shodují se.