Když se mnohé změnilo před osmnácti lety, vyrazili početní obyvatelé Československa tam, kde předtím ještě nepobyli nebo pobyli málo (včetně mě) a skutečně mnohdy s překvapením bylo možné konstatovat: „To je opravdu za hranicemi všedních dnů.“


Od té doby se v kotlině, kde se mluví převážně česky (a vedle moravsky a dál i slovensky, abych se někoho nedotkl) mnohé změnilo.


Inspirace ze západní a jihozápadní strany hranice byla vskutku veliká. Už na první pohled to tam „za hranicemi“ bylo nějak nápadně čisté a upravené a skoro se chtělo očekávat, že brzy to bude stejné i na naší straně dělicí čáry, které se říkalo železná opona.


Ale v minulých dnech jsem zavítal do kopců, rozložených pár set kilometrů za červeně a bíle natřenou závorou, která propouštěla náš autobus u Dolního Dvořiště. A bylo to skoro, jako bych se vrátil zpět o všechny ty roky.


Při výšlapech v Alpách jsem viděl nanejvýš čtyři „obalové odpadky“ při desítkách nachozených klometrů. Ani jsem si to neuvědomil. Do chvíle, než nás zmíněná závora nevrátila zpět na „naši“ stranu hranice. Známé PET lahve a papírky se smály z příkopů a vesele připomínaly, že železná opona sice oficiálně padla před mnoha lety, ale od té doby stačila nanejvýš na několika místech trochu znatelněji nareznout. Jinak se mrška pořád celkem drží.