„Tohle je soukromé parkoviště pro klienty Lékařského domu,“ podotkl s poukazem na ceduli v jednom rohu nepoužívaného plácku pro desítky vozidel a odhodil čerstvě uřezané větve nežádoucího křoví do kontejneru na komunální odpad.


Vykulila jsem oči a marně přemýšlela, proč mě v sobotu v poledne vykazuje z parkoviště, kde nikomu nepřekážím. „Tenhle tu taky nemá co dělat, za chvíli si pro něj přijede odtahovka,“ odtušil v póze anděla, vyhánějícího Adama s Evou z ráje.


Další diskuse by byla patrně zbytečná. Pokrčila jsem rameny a vycouvala o pár metrů dál do vedlejší ulice.


V duchu jsem litovala majitele oktávky, jenž patrně stejně jako já věřil ve zdravý rozum a fakt, že u nezabydlených ordinací bude o víkendu nával jen těžko.


Naštěstí znají míru aspoň pracovníci odtahové služby. Hříšná oktávka na zakázaném parkovišti stála totiž i dlouho poté, co odtud zmizel off–road nekompromisního muže.