Spotřebitelé sotva stačili strávit zprávu o tom, že do potravin se dostaly jedy, o kterých je státní správa informovala až ve chvíli, kdy už byly nebezpečné látky snědeny a už je tu nová stížnost. Zdravotní závadnost toho, co nakupujeme v obchodech byla vždy problémem, který se připomínal tu více, tu méně. Obyčejný zákazník si hned vzpomene, kolik případů se jen v tomhle nebo v minulém roce týkalo špatné kvality potravin. Ale zabrousit bychom směle mohli i do hlubší minulosti. A výsledkem takové exkurze nemusí být vždy jen otrlé mávnutí rukou nad bolením břicha. Závadné potraviny měly i mnohem tragičtější následky.


Skoro by se chtělo konstatovat, proč na většinu chyb musí upozorňovat až zákazníci, jestli by poslanci a vláda neměli zvýšit počet inspektorů a výši zákonem stanovených pokut, aby skutečně budilo obé u obchodníků obavy. Alespoň takové, jako ještě před lety.


Pokud by to nestačilo, dovolil bych si doporučit jako inovaci ten trest, že prodávající musí zkažené potraviny sám sníst. Společně s výrobcem, aby to někomu nebylo líto. Protože u potravin více, než u čehokoliv jiného platí jiná věta výše zmíněného Josefa Švejka: „Co blbnete, dyť jsou tu lidi!“