Porotce českého kola zaujala právě Šmilauerové báseň o holocaustu a mladé autorce se tak kromě prvenství a slušné finanční odměny otevřela cesta na vyhlášení celosvětové ceny určené pro autory již vydaných knih do irského Dublinu. Ty vyhrál v Kanadě žijící Libanonec Rawi Hage.

Krom setkání s ním, dalšími autory a zajímavými lidmi ale týden v Dublinu přinesl Marii a její angličtinářce Kateřině Mylerové spoustu nezapomenutelných zážitků. „Podnikli jsme například celodeníí výllet tour of Wicklow. Většinu doby sedíte v autobuse a posloucháte průvodce. Ale žádné nudné povídání! Náš průvodce a řidič v jedné osobě John byl neuvěřitelně vtipný a jeho výklad nás nenudil ani po několika hodinách – kromě zajímavostí okolo obsahoval také útržky z historie, poznámky o současné politice nebo pár irských písniček, z nichž jednu jsme se dokonce naučili zpívat,“ vypráví studentka.

Vybavil se mi Harry

Její vzpomínky na cestu dokazují, že ani návštěva univerzitní knihovny Trinity College, muzeí či Nejvyššího soudu nemusí být vůbec nuda. „Byla ohromující, s dřevěným stropem, připomínala chrámovou loď a dlouhé řady polic s tlustými svazky knih mi zase vybavily knihovnu z Harryho Pottera,“ popisuje své pocity z knihovny.

„Soudci a právníci v bílých parukách, dosti neobvyklá povinnost se soudci při příchodu i odchodu uklonit, i když jste tam jen jako diváci. Když jsme vyšli do veliké kulaté vstupní síně, povídám panu Sullivanovi, že bych ráda viděla nějaký opravdový soud s vrahem, nebo alespoň lupičem. Na chvíli zmizel a když se vrátil, povídá se spikleneckým úsměvem: „Tak jsem vám jednoho našel.“ Opravdový vrah, kolem kterého stála Garda, irská policie a soudce Sullivan nám potom prozradil, že v publiku bylo několik tajných,“ líčí studentka další ze zážitků.

V Národním muzeu Irska Marii zaujaly především egyptské mumie . „I rentgenový snímek mumifikované kočky tam byl. A mrtvoly, které byly po staletí uchované v hloubi irských rašelinišť, takže dosud měly vlasy, vousy i nehty na rukou a jejich rysy šlo poměrně dobře rozeznat,“ vypráví Šmilauerová.
Na české poměry nevídané, tak charakterizovala další muzeum věnované historii Dublinu a Vikingům.

„Plno možností si na něco sáhnout, vyzkoušet si na sebe historické šaty nebo zbroj, nebo si jen prohlédnout živě vypadající figuríny při každodenní činnosti středověkých lidí,“ říká sedmnáctiletá slečna.

„Na Grafton street, slavné pěší zóně plné drahých obchodů, jsme s Katkou viděly živé sochy. Jsou to lidé, kteří se oblečou do kostýmů, namalují si obličej a potom stojí na ulici představujíce sochu a pohnou se pokaždé, když jim někdo dá pár peněz. Trochu zvláštní způsob obživy.“

Gymnazistka se netají tím, že by se do irského Dublinu ráda někdy vrátila. „Jsou tam milí lidé, město je krásné a také mi ještě zbývá tolik míst, které bych chtěla navštívit,“ uzavřela povídání.