Narodila se v židovské rodině v Protivíně v roce 1928. V dubnu 1942 odcestovala s malým kufříkem transportem do Terezína. „Starali jsme se o zaplevelená místa v okolí, na kterých jsme pro Němce pěstovali zeleninu,“ vzpomíná paní Hana na svůj pobyt v Terezíně. Byla zde pohromadě se svými rodiči a dalšími příbuznými. „Konce války jsem se však dožila jen já a maminka. 67 lidí z nejbližšího příbuzenstva hrůzy koncentračního tábora nepřežilo,“ říká. Její tatínek zemřel v Osvětimi na tuberkulózu a celkové vyčerpání v dubnu 1944. Bylo to právě v den matčiných narozenin.

V prosinci 1943 odcestovala transportem v dobytčích vagonech do Osvětimi. „V životě jsem nezažila větší hrůzu než když jsme přijeli do Osvětimi,“ vzpomíná paní Hana. Zmatené lidi, vyčerpané několikadenní cestou, čekali na příjezdové rampě agresivní a podnapilí příslušníci SS se psy. Hned po příjezdu provedli esesáci selekci. O životě či smrti židovských vězňů přitom tehdy často rozhodoval pouze nahodilý pohyb rukou důstojníka doprava či doleva.
V červnu 1944 se paní Hana setkala s Andělem smrti, německým lékařem Josefem Mengelem, který prováděl selekci mezi dětmi. „Museli jsme kolem něj běhat nahé a maminka mi řekla, abych co nejvíc vypnula prsa,“ vzpomíná na setkání s touto lidskou zrůdou paní Hana.

Některé vzpomínky na Osvětim jsou stále živé i dnes. „Nejhorší byl pohled na plynové komory s krematoriem, ze kterého stále stoupal černý kouř. Všude byl cítit nasládlý pach spálených těl, kterého se nešlo nijak zbavit,“ vrací se paní Hana ve vzpomínkách o desítky let zpátky.

Poté, co se začala německá armáda ustupovat z východní fronty, hodila se Němcům každá pracovní síla. Proto se paní Hana společně s dalšími spoluvězni ocitla v Hamburku, kde prováděli odklízecí práce po bombardování. V dubnu 1945 její strastiplná kalvárie pokračuje ve vyhlazovacím táboře Bergen Belsen v Dolním Sasku. „Konec války se blížil a mezi příslušníky SS panoval tehdy zmatek,“ říká paní Hana. Jen díky tomu tato poslední skupina vězňů pobyt v táboře, který byl zamořen tyfem a úplavicí, přežila. Poté, co opustila Bergen Belsen, setkala se šťastně se svou maminkou a obě společně odcestovaly do Prahy. Bylo jí 17 let a vážila tehdy 34 kilogramů. Její čtyřicetiletá maminka vážila o pouhé tři kilogramy víc. „Měla jsem za sebou hladových tři a půl let,“ zmiňuje paní Hana. Krátce po válce se vdala a poté se věnovala mateřským povinnostem. Léta plynula, ale vzpomínky zůstávaly. Po mnoha letech našla v sobě odvahu a navštívila Terezín i Osvětim. „Do Osvětimi se ale už nikdy nevrátím. Vzdala jsem zde pouze poslední hold svému tatínkovi,“ říká rezolutně.
Dnes žije sama, ale má velkou rodinu, která jí dělá radost. Je babičkou pěti vnoučat a sedmi pravnoučat.

Se svým pohnutým životním příběhem vystupuje občas před studenty, pro které často bývá téma koncentračních táborů příliš neuchopitelné. S obavami také sleduje současné dění ve společnosti, která se podle jejích slov radikalizuje. „Takhle to v Německu začínalo také. Hitler byl směšnou figurkou, kterou nikdo nebral vážně, a nakonec zničil životy milionů lidí,“ varuje paní Hana.