Osvobození v roce 1945 ve svědectví obecních kronik, válečné škody v roce 1945 na Třeboňsku, politický boj o československou armádu po válce nebo obsazování vlivných pozic v Českém rozhlasu komunisty před rokem 1948. To byla některá témata ze zhruba padesáti příspěvků českých a slovenských historiků, kteří se sjeli do Českých Budějovic na 11. ročník odborné konference. V sídle Státního okresního archivu ji spolupořádaly Ústav pro studium totalitních režimů, Jihočeská univerzita nebo státní archiv.

Na setkání, které bylo otevřené i veřejnosti, nejen odborníkům a konalo se 29. a 30. května 2024 se přihlásil dosud největší počet historiků. Poprvé se komplexněji věnovalo konci 2. světové války. Příspěvky se týkaly i problematiky znárodňování, divokého odsunu nebo veřejných poprav zrádců nebo filmu v Československu po válce.

Připravená půda pro převrat

Jak uvedl historik Ústavu pro studium totalitních režimů a hlavní garant konference Libor Svoboda, v letech 1945 – 1948 došlo v Československu k zásadním ekonomickým, společenským, politickým a etnickým změnám, které usnadnily cestou ke komunistickému převratu a nastolení totalitního, prosovětského režimu. Doplnil, že jedním z charakteristických rysů tohoto období byl příklon velké části československé společnosti v poválečném období k levicové politické orientaci kombinovaný s respektem a často až naivním obdivem k SSSR a jeho vůdci J. V. Stalinovi, po vítězství nad Německem. Sovětský svaz se současně prezentoval jako jediný světový stát, ve kterém panuje sociální spravedlnost a komunisté se snažili využít vysokého kreditu SSSR a jeho politiky mezi československým obyvatelstvem k postupnému ovládnutí Československa.

„Odrazem sympatií, jakým se především v české společnosti těšila levice, zejména pak komunisté byly první poválečné a na více než čtyřicet let i poslední relativně demokratické volby v roce 1946. Skončily obrovským úspěchem KSČ, která zvítězila s obrovským náskokem, získala 40,17% a 93 mandátů. Na Slovensku zvítězila Demokratická strana, jež získala 62% hlasů a 43 mandátů,“ upozornil k poválečnému vývoji v Československu Libor Svoboda.

Historici a výuka dějin 20. století

Období let 1945 až 1948, nazývanému také třetí republika, nebyla podle náměstka ředitele ÚSTR Kamila Nedvědického historiky až dosud věnována taková pozornost, jak by si toto relativně krátké, ale pro pochopení dalšího vývoje zásadní období zasloužilo. „Zájem se až dosud soustředil především na otázky spojené s vyhnáním německého obyvatelstva, osidlováním pohraničí, v neposlední řadě však také retribucí. Jedním z cílů dvoudenní konference bylo pokusit se alespoň trochu napravit tento stav a podívat se na problematiku třetí republiky komplexněji a z více úhlů,“ dodal Kamil Nedvědický.

Mezi odbornou i laickou veřejností se často diskutuje o tom, jak je na tom v současnosti výuka dějin 20. století hlavně na základních a středních školách. Před rokem 1989 se dokonce část učitelů raději dějinám po 2. světové válce částečně vyhýbala, pokud to bylo možné. Pak se situace změnila s uvolněním osnov, které nyní v rámci vzdělávacích plánů dávají mnohem více pravomocí samotným učitelům.

Hodin na nejnovější dějiny je dost

Ještě zhruba před dvaceti lety se ale stále debatovalo o tom, jestli by se dějinám 20. století neměla věnovat větší pozornost. Podobné názory se občas objeví i dnes. Ale historik Ivo Cerman, který vyučuje novověk na Historickém ústavu Jihočeské univerzity, si nemyslí, že by dnes byla výuka dějin 20. století v nějakém deficitu. Více času, než kolik se jí na školách věnuje, už by nepřidával.

„Jednoznačně jsem názoru, že nedostatek hodin pro 20. století je mantra, kterou šířil projekt Dějepis plus. Ale 20. století se už dříve věnovala drtivá většina pozornosti. Není pravda, že by větší časová dotace vyústila ve více vědomostí. Průzkumy ministerstva školství dokonce ukázaly že momentálně se velmi zhoršily znalosti období pod 20. stoletím, středověku a novověku,“ řekl pro Deník Ivo Cerman.

close Setkání historiků v Českých Budějovicích. info Zdroj: Deník/Edwin Otta zoom_in Setkání historiků v Českých Budějovicích.

Historik doplnil, že ve výuce se naopak podle jeho názoru opomíjejí světové dějiny nebo dějiny státních institucí, neméně důležitá témata. „Děti by měly mít vštípené kompetence občana,“ vysvětluje Ivo Cerman proč je třeba důležité znát vývoj institucí státu. A připojil, že pro pochopení podmínek vzniku autoritativních režimů ve 20. století je nutné znát i vývoj předtím. Což se dnes podle něj podceňuje.

Během dvou dnů akce Setkání historiků v Českých Budějovicích bylo předneseno na 50 příspěvků, které se týkaly různých aspektů života tehdejšího Československa. Byla zaměřeny na problematiku politického (Jiří Pernes, Michal Pehr, Jan Cholínský, Tomáš Dvořák, Jiří Kocián, Jan Brož) a právního vývoje (Ivo Cerman, Kamil Nedvědický), česko-slovenských vztahů (Miroslav Londák), osvobození (Helena Adamcová, Jitka Vandrovcová), diplomacie (Ivan Petranský, Dagmar Blümlová), literatury (Martina Halamová), filmu (Jan Rousek, Petr Kopal), hospodářství (Petr Chalupecký, Drahomír Jančík), bezpečnostního aparátu, armádou a vězeňstvím (Jan Kalous, Milan Bárta, Libor Svoboda, Ondřej Hladík, Lubomír Hlavienka, Pavel Mücke), znárodňování (Eva Richterová, Martina Dvořáková), retribuce (Josef Halla), sociální a zdravotní péče (Jiří Cukr) a věnovaly se i reflexí divokého odsunu, sebevraždám (David Kovařík, Kateřina Portmann) a dalším aspektům. Jeden z příspěvku byl například zaměřen i na vzdělávací souvislosti k tématu třetí republiky (Jan Samohýl).