GALINA MIKLÍNOVÁ, režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka.Zdroj: archiv Galiny Miklínové"Měla jsem štěstí," říká Galina Miklínová, ilustrátorka Lichožroutů.

Ztrácí se Vám liché ponožky?
Ztrácí se pořád. A po mém filmu o lichožroutech ještě víc.

Lichožrouty jste natočila podle knižní předlohy. Jaká to byla zkušenost?
Kniha je velmi literární, bylo těžké převést ji do filmového scénáře. Dělali jsme ho dva roky a v průběhu dalšího roku se dělaly úpravy. Měl 10 verzí a námětů bylo asi 17. Dokonce i během práce na animatiku, což je rozkreslený technický scénář, který už má metráž filmu, se zasahovalo do scénáře, bylo to velmi náročné.

Podle čeho jste vybrali finální verzi?
Byl to přirozený proces. Prvně jsme se chtěli držet knihy. Výsledný příběh je jiný, přeci jen film je zážitek vizuální. Dnes bych ho možná už vytvořila jinak, těžko říct, je to 8 let. V té době jsem měla pocit, že tu chybí nějaký dobrodružný film, který bude jiný, než co zatím v Čechách vzniklo.

Galina Miklínová
Ilustrovala pohádky O Kanafáskovi, Kosprd a Telecí, Harryho Pottera a Lichožrouty. Stejnojmenný film podle knihy animovala a také režírovala.

Zaujalo mě to reálné zobrazení Prahy…

Praha se objevila i v knize, ale tam je daleko víc no name. S Pavlem máme rádi Prahu, pražskou náplavku, která se za tu dobu změnila, to mi přijde zajímavé. Když jsem na filmu začala pracovat, nebyl tam jediný člověk, byla tam stará bouda, kde se prodávalo víno a grundle, zato teď to tam žije. Já na rozdíl od Pavla Šruta nejsem z Prahy, pocházím z Ostravy a Praha je moje láska. Filmy, které dělám, mají vždycky tu boční linku – dedikaci nějaké lásce, ať je to film, muž nebo město. Museli jsme ovšem Prahu ve filmu zmenšit a přizpůsobit animaci, abychom se v tom prostoru mohli pohybovat. Mám radost, že se náš záměr zdařil a Praha podle nás se divákům moc líbí.

Jak vznikla Vaše spolupráce s Pavlem Šrutem, která vedla k velkému úspěchu s Lichožrouty?
Jednoduše. Albatros vypsal konkurz na jeho knížku Pavouček Pája, která byla naše první společná. Ten konkurz se táhl téměř rok. Albatros měl tenkrát ambice, udělat z Pavoučka Páji nového Ferdu mravence. Ale narazilo se na klasický problém u animace – peníze. Takže zůstalo u knihy a u audia. Tím pádem jsme zůstali jako autoři, seznámili jsme se a Pavlovi se líbily mé věci. Nabídl mi další knížku a stali jsme se přáteli.

Spolupracujete na něčem novém?
Teď ne, dáváme si pauzu.

Jaké knihy jste měla ráda, když jste byla malá?
Já jsem měla ráda Verneovky, milovala jsem Astrid Lindgrenovou a Pipi Dlouhou punčochu, to byla hodně zásadní kniha pro nás holky. Pak jsem měla hodně ráda Jacka Londona a Andersenovy pohádky.

Tyto knihy pořád zajímají dětské čtenáře a právě ti Lichožrouti mají taky takový potenciál …
Je vtipné, když někomu řeknu, že to napsal Pavel Šrut a lidi se ptají: „Kolik mu je 40?“ A já na to: „Ne, 77.“ Z textu vypadá, že je pořád mladý, ta kniha nestárne. Fakt se to podařilo, je to bestseller. Sami jsme nevěděli, jak se to stalo.

Jak je náročné vymyslet postavičku, která zaujme děti?
Na to jsem měla myslím štěstí. Jak Kanafásek, tak Lichožrouti se prosadili. Takhle to vypadá, že to není tak těžké. Ale musíte sedět a kreslit, oprostit se od všeho a hlavně netlačit na pilu. Teď chystám komiks pro holky, protože si myslím, že je tady „díra na trhu“ a komiksů pro holky je málo. To vím dobře, protože mám desetiletou dceru pro který ten komiks píšu.

Kdy jste se rozhodla jít cestou kresleného filmu a ilustrovaných knih?
To rozhodnutí přihlásit na studium animace padlo, když mě nevzali na ilustraci, kterou jsem chtěla dělat už jako dítě, byla to moje srdeční záležitost. Když mě 2x nevzali na VŠUP, zdálo se mi, že by bylo dobré, umět nějaké řemeslo. Tak mě napadlo, že animace by mohla být tou cestou…

Ale knihy také ilustrujete …
No, jasně. Takže se mi vlastně splnil sen, který jsem měla jako dítě. K ilustraci jsem se ovšem dostala až po škole. Moje představa byla, že budu dělat krátké filmy jako předfilmy do kin. První a druhý film, který jsem dělala, se do kin ještě dostal, ale pak je nahradily reklamy a éra předfilmů skončila a já jsem si uvědomila, že se tím člověk neuživí. To že jsem začala ilustrovat, byla vlastně taková náhoda. Když jsem dělala diplomovou práci, přišli se na naše diplomky podívat redaktoři z Albatrosu. Na ilustraci si ten rok nevybrali, ale padla jsem jim do oka já se svým filmem a zadali mi první knížku.

Proč se vlastně věnujete filmům a knihám pro děti?
Pro dospělé se moc knihy neilustrují a první dva nebo tři filmy jsem udělala pro dospělé. Ale já se snažím i v dětské tvorbě, aby sdělení bylo dvouúrovňové. Primárně se musí bavit dětský divák a zároveň ráda potěším i dospělého. Protože jako rodič vím, jak těžké je číst dětem knížku která mě nebaví, nebo která mě obtěžuje.

Dalo by se říct, že jste duší dítě?
To ne, jsem víc dospělá, navíc já to moc s dětmi neumím. Jen se svými. Děti beru jako partnery. Pavel Šrut říkal, že správnému „děckaři“ mají tak trošku děti „smrdět“, že se jim má malinko vyhýbat, aby pak nebyl infantilní a nešišlal na ně.

Jak vypadá jeden den v životě ilustrátorky?
Když je člověk bezdětný, tak jednoduše. Vstane, udělá si kafe, pracuje, kdy chce a dokdy chce. S dětmi je to jiné, máte časový limit. Já mám dvě děti, ráno s nimi vstaneme a vypravíme se do školy a do školky a vím, že mám čtyři nebo sedm hodin na práci, pak ji musím přerušit a vracím se k práci až večer, když jdou všichni spát, třeba v deset. Ale to, že má člověk děti,
mu pomáhá dělat v práci povinné přestávky. Myslím, že je to dobře, alespoň pak máte nějaký odstup.

Je to tak, že máte tvůrčí období, a pak volno, nebo na tom pracujete každý den?
Dlouho se snažím pracovat skoro každý den, ale pokud to jde, tak ctím víkendy. Máme dům za Prahou, máme zahradu se spoustou práce a už jsem také ve věku, kdy vím, že není potřeba celý život prokreslit. Kdysi jsem si myslela, že to tak je. Taky jsem to tak dělala. Dnes se snažím se pracovat ráno, dřív jsem pracovala v noci, protože mě toho napadalo nejvíc. Ono se to všechno s rodinou převrátí.


Jsou Vaše děti první, s kým konzultujete Vaše kreslené postavičky?
Vůbec. Ale někdy možná… , když přijde dcera do ateliéru. Teď zrovna zpracovávám nový námět na film, kreslila jsem hlavní hrdinku. Dcery jsem se ptala, jak se jí líbí. Ale většinou s tím má být člověk spokojený sám. Málokdy slyšíte od dítěte konstruktivní kritiku.

Kdo tedy první vidí Vaši práci?
Většinou je to spisovatel nebo nakladatel. Hodně jsem pracovávala s Pavlem Šrutem, známe se 17 let, máme za sebou animované filmy, scénář k celovečernímu filmu, deset knih, překlady do zahraničí. S ním jsem to ráda probírala. Ale my jsme se nebavili primárně, jaké jsou mé ilustrace, ale o příběhu a jestli to funguje dohromady. Často svou práci probírám s grafikem. Léta spolupracuju se svým bratrem, který je muzikant a také skvělý grafik. Brácha je člověk velmi kreativní a dost na něj dám. Nebo s kamarádkou, spisovatelkou a scénáistkou Evou Papouškovou, s níž jsem dělala seriál O Kanafáskovi. Rády bychom udělaly spolu film.

Podle nějaké knihy?
Eva přinesla nový námět, mně se moc líbí. Nechci o tom zatím mluvit, protože je to těžké téma pro animaci a také pro Českou republiku, která se mi zdá pořád dost xenofobní.

Bude to film pro děti?
Je pro větší děti od desíti dál. Jmenuje se Sarakalamita a není to můj námět, ale Evy, se kterou jsem dělala Vombata Jirku a Kosprd a telecí. Moc ráda spolupracuju s lidmi, kteří nejsou úplně ze světa animace, ale zároveň vědí, co to obnáší. Skvěle se pak doplňujeme.

Jak to bylo s Harrym Potterem? Jste jeho fanoušek?
Ano, já jsem fanoušek Harryho Pottera. K té knize jsem se dostala, když nebyla vůbec známá. Zavolali mi z Albatrosu, že mají pěknou knížku, jestli jí nechci ilustrovat. Přijela jsem, vzala jsem si rukopis, četla jsem v metru, v tramvaji, všude a volala jsem kámošům, že mám skvělou knížku, že je to bomba, a oni říkali, že to vůbec neznají. Za tři čtvrtě roku se to změnilo a kniha se stala známou.

Pracujete na knihách pro děti. Je měřítkem pro Vás měřítkem, pro jak staré děti to, kolik je Vašim dětem?
Teď asi jo. Právě pracuji na knížce pro menší děti. Když jsem vzala ten text pro Albatros, měla jsem chuť ji přečíst synovi Jonášovi. Říkala jsem si, že až knížka za rok vyjde, budou u toho moje obrázky, bude ho to těšit.