Hodiny po dědečkovi stále tikají v ložnici

Tradice začala před více než sto lety. Muži z rodiny Sklářů se po generace živí jako hodináři. Dnes pětašedesátiletý Vladimír Sklář má provozovnu v Lidické ulici 
v Českých Budějovicích. Řemeslu učil i svého syna. „Pořád za mnou chodí pro radu 
a já mu rád pomůžu," říká.

Jaká je historie hodinářství ve vaší rodině?
Můj dědeček se v roce 1905 vyučil ve Vídni a založil hodinářství a zlatnictví v Křemži. Odtud naše rodina pochází. Postupně obchod rozšířil i na zasilatelský závod, v němž pracovalo až deset obchodních cestujících. Řemeslu se dědeček věnoval do roku 1949, kdy to po něm převzal můj otec, také vyučený hodinář. Za minulého režimu, v 50. letech mu ale živnost zavřeli. 
A jeho také. Když se však vrátil z kriminálu, začal sbírat hodináře po celém kraji a založili hodinářské družstvo.

Takže tradice je dlouhá. U vás tedy bylo dané, že se řemeslu budete také věnovat?
Když jsem se narodil, tak už jsem věděl, že budu hodinářem. V roce 1963 jsem nastoupil do učení do Jihlavy. Pak pracoval v Českých Budějovicích v hodinářství u Černé věže a v Domě služeb. V roce 1970 jsem nastoupil na Lidickou ulici, kde jsem dodnes.

Jak vypadá vaše běžná práce?
V současné době dělám hlavně drobné opravy. Když jsem nastoupil, tak nás bylo v hodinářství i šest zaměstnanců a všichni jsme měli pořád co na práci. Někdo měl na starosti takzvanou malou práci, to znamená náramkové hodinky, další opravovali budíky a pendlovky. Teď už to ale tolik lidí neuživí.

Hodně se řemeslo změnilo?
Ano, především se dřív daleko víc opravovalo. Začínali jsme ráno tak, že si každý připravil osm nebo deset hodinek, zároveň jsme otevřeli krám, zákazníci chodili s dalšími opravami a pomalu jsme to všechno dávali dohromady. Teď je to úplně jiné, řemeslo zaniká. V obchodě převažuje vyměňování baterií. Už ani sklíčka se tak často nemění, protože dnes víc vydrží. Já si přitom ještě pamatuji, jak jsme měnili sklíčka za čtyři koruny osmdesát haléřů. Zároveň se samozřejmě změnily samotné hodinky. Dřív byly mechanické, na pero, musely se natahovat, dnes jsou na baterie.

Myslíte, že lidé budou pořád nosit hodinky? Čas ukazuje i mobilní telefon, a ten mají všichni.
Hodinky zůstávají hlavně jako doplněk. Je to vizitka 
a přeci jenom někdo se stále radši podívá na ruku, než aby vytahoval telefon. Věřím, že hodinky se pořád budou nosit.

V čem je vaše práce náročná?
Je hodně titěrná a namáhá se při ní krční páteř a oči. Po tolika letech v řemesle musím nosit brýle se čtyřmi a půl dioptriemi. A důležitá je samozřejmě zručnost, šikovnost. Pro mě bývá nejnáročnější, když se do práce zanořím 
a pak někdo přijde, takže toho musím nechat. Je potom těžké se zase k práci vrátit.

Přál jste si, aby někdo ve vaší rodině převzal řemeslo dál?
Ani moc ne, protože je to celkem nevděčné řemeslo. 
U syna to přišlo nějak samo, rozhodně jsem ho nenutil.

Máte ještě nějaké věci po svém dědečkovi hodináři?
Máme například hodinky, které děda prodával. Na krabičce je uvedené jeho jméno. Jsou zhruba z roku 1939 a dodnes fungují, jen se musí občas natáhnout. Na takovýhle starý strojek je krásný pohled. Pak mám po dědovi velké hodiny, které dostal v roce 1905 od mistra z Vídně, když končil v učení. Ty také pořád ještě jdou, tikají mi v ložnici. Mají jedno závaží a metr dlouhé kyvadlo, které kývne jednou za vteřinu. Na jedno natažení vydrží tyhle hodiny měsíc, takže vždy prvního je jdeme s vnukem natáhnout. A po dědovi máme také nějaké jeho staré ceníky. Používal je, když jako obchodní cestující objížděl zákazníky.

Ví se o vaší rodině, že má takovou tradici? Reagují na to lidé?
Zmiňujeme historii na našich internetových stránkách a někteří zákazníci pamatují i starší generaci. To třeba přijde babička a říká: Já jsem u vás před válkou kupovala hodinky. Na to odpovídám: To byl tatínek.

Vy sám hodinky nosíte?
Ano, jen už je teď vybírám tak, aby měly velký ciferník. Potřebuji na ně dobře vidět, když sundám brýle. Jinak mám hodinky rád a neumím si představit, že bych je nenosil.

Syn David

David Sklář se hodinářem nevyučil, přesto se řemeslu už dvacet let věnuje. Stejně jako otec je přesvědčený, že lidé budou hodinky pořád nosit. „Dokonce bych řekl, že je to základ vychování," tvrdí.

Bylo u vás od malička jasné, že budete také hodinářem?
U mě bylo od malička jasné, že budu kosmonautem. Dokonce jsem se vyučil leteckým mechanikem, ale protože pak zrušili letiště, šel jsem k taťkovi na zaučenou a zůstal u toho.

Jako malý kluk jste se ale asi motal u otce v dílně.
To ano, chodil jsem do obchodu k dědovi i taťkovi. Všude jsem viděl hodinky a kolečka a líbilo se mi to. Taťka byl můj vzor. A je jím dodneška.

Pracovali jste někdy společně? Jaké to bylo?
Já jsem u něj v krámě začínal, v letech 1993 až 1999 jsme pracovali společně. Bylo to dobré, doma jsme řešili pracovní věci a v práci domácí. Pak nám hrozilo, že budeme muset obchod v Lidické ulici opustit, tak jsme našli další místo v Krajinské. Nakonec to dopadlo tak, že tam teď mám já svůj vlastní krám a taťka zůstal na Lidické.

Vaše práce je stejná jako otcova?
Já bych řekl, že moje hlavní náplň je psychologická pomoc zákazníkům. Hodně lidí si ke mně chodí popovídat. A zbytek je takový denní chleba, to znamená opravy. Nejčastější jsou výměny baterií, sklíček 
a pásků. Jen si občas říkám, že by se lidé mohli o hodinky lépe starat. Zvlášť dražší hodinky mají jemnější mechaniku 
a vyžadují péči. A nejčastější závada je zničehonic  – zákazník přijde a říká: Já nevím, co se s tím stalo, to zničehonic.

Jak dlouho trvá výměna jedné baterie?
No, není to za pár vteřin, jak si někdo myslí. U vodotěsných hodinek to trvá déle, některé se špatně otevírají a zavírají. Zkrátka není to legrace, každé chce svoje, ke všemu se musí sednout. Pochopitelně je třeba, aby byl člověk zručný. Já to mám každopádně v genech.

Stane se vám ještě někdy, že si nevíte rady a jdete za otcem?
Samozřejmě, chodím za ním pro otcovskou i profesionální radu. Je přeci jenom zkušenější a lepší. Navíc bydlíme ve stejném domě v Křemži, takže k sobě nemáme daleko.

Souhlasíte, že řemeslo zaniká?
Kvalitní řemeslo určitě nezanikne. Spíš je problém, že lidé ho neumí ocenit. Souvisí to s tím, že dnes se žije rychle. Stejně jako otec si ale myslím, že lidé budou pořád nosit hodinky. Já bych dokonce řekl, že to je základ vychování a člověk by měl mít několikery hodinky na různé příležitosti.

Všímají si někdy lidé toho, že máte stejné příjmení jako další hodinář v Českých Budějovicích? Ptají se, zda jste příbuzní?
To se stává. Já někdy odpovídám vtipem: My k sobě nepatříme, jsme pouze táta 
a syn. Jinak oba máme hodně stálých zákazníků a když ke mně přijde někdo s hodinkami od táty, tak mu je opravím. 
A funguje to i naopak.

Chtěli byste, aby tradice pokračovala v další generaci?
Vladimír Sklář: Já nevím. Nejsem moc přesvědčený 
o tom, že by to řemeslo mělo ještě nějakou perspektivu.
David Sklář: Dcera chce být zatím taky kosmonautem, tak uvidíme, jak to dopadne.