Legendární brankář Bóža Modrý, dvojnásobný mistr světa z let 1947 a 1949 a stříbrný medailista z olympiády v roce 1948, byl odsouzen na 15 let, Antonín Španinger naštěstí jen na necelý rok. Sen o zlaté medaili se mu navždy rozplynul.
Antonín Španinger se narodil 26. května 1926 v Přísečné u Českého Krumlova. Od mládí hrával raději fotbal, válel za českobudějovický Meteor. „V roce 1948 jsem narukoval do Budějovic ke kanonýrům na Pražské, kde tenkrát ještě byli i koně," vzpomínal na mládí Antonín Španinger.
„Později mé jméno nahlásili do Prahy, že jsem fotbalista. ATK Praha tehdy sbíral sportovce. Měl už jsem vyfasovanou plnou polní, tak jsem ji zase odevzdal do skladu. Druhý den ráno jsme odjížděli do Prahy. Dostali jsme se do Malé Chuchle, kde bydleli sportovci. Byly to nějaké bývalé lázně. Stráže nikde, všichni lítali v teplácích, v kuchyni vařily ženské. Říkám si: Tohle je nějaká vojna? Po obědě slyším na chodbě hlas Zdeňka Ujčíka, že hokejisté odlétají ve čtyři hodiny do Budějovic. Jdu za ním, že jsem taky hokejista, i když jsem tam přišel jako fotbalista. Ale věřil jsem si. Když jsme totiž v zimě skončili fotbal, hráli jsme pak i hokej. Na měsíc jsme tedy odjeli do Budějovic. Nějaký poručík Pavlík mi říká: Hele, seš z Budějovic, tak budeš spát doma. Ostatní spali ve vojenské nemocnici. A tak jsem byl večer zase doma," usmíval se.
close
zoom_in
„Hrál jsem ve čtvrtém útoku. Po měsíci mě vybrali do hokejového mužstva a vrátili jsme se do Prahy. Kdyby mě tenkrát nevybrali, šel bych asi vojančit někam do pohraničí. Utvořil se tehdy první manšaft ATK, který hned zařadili do ligy bez kvalifikace. Když začala liga, řekli mi, že mám postavu, abych hrál beka. A od té doby jsem ho hrál pořád," vzpomínal obránce, který v dresu ATK v letech 1949/50 vyhrál ligu a čekala ho reprezentace. V březnu 1950 měli hokejisté odjet na mistrovství světa do Londýna obhajovat zlato, z budějovických hokejistů měl letět
i brankář Zlatko Červený, Jiří Macelis a Čeněk Pícha.
„Měli jsme soustředění na Kladně a odtud nás pak vezli na letiště. Věci jsme už měli v letadle, které bylo nastartované, jenže pořád nic. Pak přišli s tím, že rozhlasoví reportéři nedostali víza. Pravda to ale nebyla. Zároveň jsme se dozvěděli, že se nikam nepojede.
Zrovna v té době se narodil Jirkovi Macelisovi syn. Povídá: Kluci, půjdeme to oslavit do Zlaté hospůdky za Národním divadlem. Tu měl Mojmír Ujčík, brácha Zdeňka Ujčíka. Odnesl jsem si věci na zimák, kde jsme my vojáci měli šatnu. Potkal jsem nějakého Jirsu, hrál za dvojku ATK, který pak šel se mnou. Přišli jsme do Zlaté hospůdky, vejdu dovnitř a vidím tam sedět dva chlapy. Povídám Jirsovi: Heleď, mně se to nelíbí, jdi do kasáren. Tak odešel.
Kluci odtud volali do rozhlasu co a jak. Za výčepem byla velká místnost, kde jsem pouštěl hudbu z gramofonu.
Ti dva muži se pak v jednu chvíli zvedli a odešli. Za chvíli slyším rachot z ulice, do hospody vrazili ti dva zpátky a s nimi další lidi. Ukazovali na nás a říkali: Ty a ty a ty půjdete s námi! Jenže Zlaťák – brankář Zlatko Červený z Budějovic si stoupl a dal jednomu facáka. Všiml jsem si ještě, jak útočník Čeněk Pícha někam zmizel.
close
zoom_in
Když jsem viděl ten frmol, utekl jsem přes kuchyni na dvůr a po schodech na pavlač. Šel jsem si pak pro věci a odjel do Budějovic. Jako voják jsem ale ráno musel zase zpátky do Prahy. Přišel jsem na trénink a kluci hned za mnou přijeli do rohu kluziště. Říkali mi: Uteč, hledají tě! Říkal jsem si: Kam bych měl utéct? V životě jsem se
o útěk do ciziny nezajímal.
Šel jsem do kasáren na Strahově a tam se nahlásil. Svlékl jsem se a trénoval fotbal. Pak pro mě přijel tatraplán. Nasedl jsem a jeli jsme dolů ze Strahova. Věděl jsem, že jedeme do garnisonu, do vojenské věznice," vzpomínal hokejista. Čekaly ho facky a výslech, nechtěl mluvit a ani nevěděl, co měl provést a za co ho zavřeli. „Na cele jsem si musel vyklidit palandu a ostatní věci, zůstalo mi akorát vědro na potřebu. Musel jsem chodit kolem cely, ve dne v noci, tři dny a tři noci bez spánku a bez jídla.
V takzvaném Domečku se nedalo vydržet. Týrali vás, nesměl jste spát a musel jste chodit nebo dělat dřepy. Kdybych neměl fyzičku ze sportu, nezvládl bych to," přiznával sportovec.
Pak hokejisty odvezli na Pankrác, zrovna v době, kdy popravili Miladu Horákovou. „Dodnes nevím, proč nás zavřeli. Mně řekli, že jsem jako voják nechal urážet svého velitele, asi mysleli prezidenta. Ale že by v Londýně chtěli někteří z nás zůstat, a proto nás pozavírali, to nevím. Říkalo se také, že nás zavřeli proto, aby Rusové neměli na mistrovství světa konkurenci. Náš manšaft byl tehdy nejsilnější, chtěli jsme vyhrát," přemýšlel nahlas.
Po propuštění byl s hokejem konec. Jako kriminálník musel nasluhovat, tak ho poslali k PTP do Komárna. Odtud pak na stavbu do Plaveckého Podhradí i do Trenčína. „Když jsme dělali beton, oháněl jsem se lopatou, že koukali jako blázni. Musel jsem makat, abych měl sílu, až začnu hrát. Bylo to místo tréninku. Když jsem se pak vrátil do Budějovic, lidé tady na mě plivali a nadávali mi: Ty kriminálníku! Já na to koukal, jak je to možné, vždyť jsem přece nic neudělal. Ale nechci o tom mluvit, protože ti lidé tady ještě stále žijí," říkával s hořkostí v hlase.
close
zoom_in
Snažili se ho i přimět ke spolupráci se Státní bezpečností. Přijeli pro něj a zavezli ho se zavázanýma očima do Lannovky. „Do místnosti přišel chlapík, sedl si proti a začal se bavit, jestli chci reprezentovat. Říkám, kdo by nechtěl? Tak heleď, budeš nám říkat, kdo co kde povídal a kdo se kde venku s kým stýká. Koukám na něj a říkám: To snad nemyslíte vážně? Povídá mi: Podívej, takových jako ty je. A dostaneš se všude. Dumám a povídám: Heleďte, já svou čest neprodám, já to dělat nebudu. Řekl mi: Budeš toho litovat. A vyhodil mě. Pak už jsem se nikam nedostal," vzpomínal hořce.
„Hokej jsem hrál v Budějovicích dlouho. Když jsem skončil, šel jsem ještě do Krumlova jako hrající trenér. Pak jsme si my staří udělali partičku na Včelné a hráli krajský přebor. Byla to zábava. Vystřídal jsem i různá zaměstnání, která neměla s hokejem nic společného. Nikdo mi už nepřipomínal, že jsem byl zavřený. Protože se ale člověk nezapletl s komunisty, měl s prací potíž. Byl jsem vedoucí sodovkárny, odkud mě ale vyhodili. Později jsem brousil brusle, dělal klíče v Jihokovu a odtud šel do důchodu," doplnil výčet zaměstnání Antonín Španinger. Zemřel 4. ledna 2010. Na pohřeb se s ním přijel do Českých Budějovic rozloučit i bývalý spoluhráč a spoluvězeň Augustin Bubník, který ho výstižně charakterizoval: „Tonda byl rovnej chlap."
