Kamil BenešJedním ze tří českých vojáků, které v neděli v Afghánistánu zabil sebevražedný atentátník radikálního islamistického hnutí Tálibán, byl Kamil Beneš, který strávil dětství v Hluboké nad Vltavou. Takto na něho vzpomíná jeho kamarád.

Myslím, že by se na Kamila mělo vzpomínat tak, jaký opravdu byl a jakým chtěl být. Ne jen na vojáka, který zemřel několik tisíc kilometrů daleko od svého domova ve válečné zóně. Vojákem byl jen posledních pět let…

Kamil vyrůstal ve věřící rodině se čtyřmi sourozenci. Jako nejmladší z rodiny se o své místo musel vždy poprat. Do svých 18 let žil v krásné hájovně v Hluboké nad Vltavou. Místní okolí dobře znal a měl svá oblíbená místa, kde trávil volný čas s přáteli. Když byl malý kluk, chodil každou neděli pomáhat do místního kostela jako ministrant. Po pravdě, ze začátku to nebyla jeho nejoblíbenější činnost, ale rodiče to tak chtěli a on si to po čase oblíbil a chodil tam rád.
Absolvoval Základní školu v Hluboké nad Vltavou, kde byl průměrným studentem, ale vynikajícím atletem a týmovým parťákem. Reprezentoval školu v krajských soutěžích, kde dosáhl mnoha úspěchů hlavně v běhu na delší vzdálenosti.

BYLO NA NĚJ SPOLEHNUTÍ
Kamil hrál taky od útlého věku fotbal za místní tým TJ Hluboká nad Vltavou. Ze začátku nastupoval na místě pravého obránce a následně předstopera. Hrál vzadu, protože na něho bylo spolehnutí a spoluhráčům dodával jistotu kvalitní defenzivy. Ve vyhrocených momentech se vždy postavil za své spoluhráče a kamarády a vždy stál v první řadě při jakémkoliv konfliktu. Myslím, že tato vlastnost mu pomohla projít výcvikem vojenské služby, kterou absolvoval v roce 2013 před svým nástupem do armády.

Jeho koníčkem byla truhlařina, kterou vystudoval v Lišově a chtěl se jí dále věnovat po odchodu z armády. Měl sen založit si vlastní truhlářskou dílnu, kde by pracoval se svým kamarádem z učení.

Kamil měl vždy smůlu na zranění. Nemyslím, že by při různých disciplínách, co mladí kluci dělají, více riskoval. Spíše si ho různá zranění hledala sama. Pamatuji si, jak jsme sjížděli po zádech „šlajsnu” na místním jezu a Kamil si zde ošklivě poranil ruku. Vše ale zvládl se ctí a důstojností. Musel přece před holkama vypadat statečně, i když vím, že měl strach, jak to dopadne.

„Nejvíc mě jeho ztráta mrzí kvůli jeho malému synovi, kterého nikdy naživo neuvidí. Narodil se až po jeho odletu do válečného území. Vím, že mu žena posílala fotky a videa malého. Musí to být pro ni také moc těžké, když tu zůstala sama. Slibuji, že jednou malému řeknu, kdo byl jeho otec a co jsme vše zažili."

Jednou při fotbalovém zápase po souboji ošklivě upadl na ruku a zlomil si ji. Na hřiště přijela sanitka a odvezla ho. Celý tým pak bojoval jen za něho a všichni jsme se báli, jak to dopadne. Samozřejmě to dopadlo dobře jak pro tým, který vyhrál zápas, tak pro Kamila, který si odnesl hezkou slušivou sádru.

SKORO JAKO BRATR
Kamil byl skoro jako můj bratr. Prožíval jsem s ním první lásky, zranění, strasti. Vždy mi pomohl, když jsem potřeboval a nebylo mi nejlíp. Dobře znám i jeho rodinu. Jeho maminku, která to se čtyřmi dětmi neměla lehké a nemá doteď. Stále se o ně musí bát. Bráchové Kamila mají také riziková zaměstnání. Jeden pracuje jako kriminalista a druhý jako hasič. Vše jsou nebezpečné profese, které ovlivňují i soukromý život.

Znám dobře i manželku Kamila. Byl jsem u jejich začátku i na jejich svatbě. Kamil miloval svoji práci, ale ještě víc svoji rodinu. Pro tu by udělal cokoli.
Pamatuji si, jak nastoupil do Vyškova, kde absolvoval vojenský výcvik před nástupem do armády. Byl unesený z toho, co se tam děje a co tam dělají. Vždy mi psal nebo volal, jak proběhlo poslední cvičení a co vše zažil. Někomu se může zdát výcvik ve špíně, bahně a spaní pod širákem při teplotě nad bodem mrazu jako nekomfortní, ale on to měl rád. Rád překonával svoje hranice. Vždy byl šťastnější, když doběhl o kousek dál nebo vyšplhal o kousek výš. Vím, že se celou službu snažil dostat na misi, a když ho po několika pokusech konečně vybrali, měl ohromnou radost. Hned mi volal a chlubil se. Bral to jako novou výzvu a jako cestu k dosažení svého snu.

Nejvíc mě jeho ztráta mrzí kvůli jeho malému synovi, kterého nikdy naživo neuvidí. Narodil se až po jeho odletu do válečného území. Vím, že mu žena posílala fotky a videa malého. Musí to být pro ni také moc těžké, když tu zůstala sama. Slibuji, že jednou malému řeknu, kdo byl jeho otec a co jsme vše zažili.