Ulici, která vede od novohradského náměstí směrem k hradu, se prý dříve říkalo Hřebíkářská. Zřejmě proto, že v historické kovárně kousek od hradu vznikal pod rukama kovářských mistrů jeden hřebík za druhým.

Daniel Černý, který postupem let přešel od klasické kovařiny k té umělecké, u zdejší výhně v sobotu odpoledne vysvětloval, že napilno měli dříve příslušníci černého řemesla hlavně v dobách politických turbulencí.

„Když se schylovalo k válce, jely hřebíky ve velkém. Bylo totiž třeba okovat boty celé armádě,“ připomněl Daniel Černý, jenž historické kovárně znovu vdechl život v roce 2000 spolu se svou maminkou Olgou a dalšími nadšenci z obecně prospěšné společnosti Rožmberk.

Zručný kovář, jenž má i vlastní moderní dílnu, předvádí návštěvníkům historické kovárny z roku 1719 své umění zhruba čtyřikrát do roka při speciálních akcích, jako byla ta sobotní, velikonoční. K ruce mu jsou i žáci trhosvinenského učiliště – v sobotu si čas udělal Jakub Pokorný. „Je důležité, aby si učni práci vyzkoušeli před lidmi. Mohou být šikovní, ale když se jim pak roztřesou ruce ve chvíli, kdy se na ně někdo kouká, není to dobré,“ vysvětlil Daniel Černý.

Zdroj: Deník/ Martin Tröster

Při sobotním programu, který zpestřilo pletení pomlázek nebo společné zdobení vajíček v obytné části historické kovárny, se zájemci dozvěděli i to, že dříve se kováři živili ostřením nástrojů pro sklizeň nebo pluhů pro orbu. Denním chlebem každé kovárny bylo i podkovávání koní. „Tohle všechno už z náplně práce dnešních kovářů zmizelo. V moderní dílně kováři také soustruží nebo sváří, je třeba jiné vybavení,“ vyjmenoval Daniel Černý, jenž nad výhní vyrábí různé architektonické doplňky, ale třeba i náhradní díly na historické parní lokomotivy.

V novohradské kovárně, kam lze na komentovanou prohlídku vyrazit i mimo speciální akce, nebylo v sobotu slyšet jen cinkání kladiv narážejících do kovadliny. Rušno bylo i v nedaleké kuchyni, kde Stanislava Měchurová připravovala k ochutnání různé velikonoční dobroty – klasickou nádivku, bochánek, beránka nebo perníčky. „Nádivku dělám klasickou – rohlíky, vajíčka, pak ideálně tři druhy masa. Nebo alespoň uzené. A samozřejmě bylinky, nejlépe kopřivu. Ale to byl letos problém, nenašla jsem ani jedinou. Tak jsem dala popenec a petržel,“ řekla Stanislava Měchurová, která sice bydlí roky v Jílovicích, ale jako novohradská rodačka se do zdejší kovárny pravidelně a ráda vrací.