Hru na klavír učí i v 88 letech. Říká, že hudba jí dává energii

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ Eva Richterová se narodila v roce 1925 a mísí se v ní krev několika národů. „Prababička byla Španělka, dědeček Germán, babička Slovenka. Tatínek se potkal s maminkou na Slovensku, když se tam dostal coby legionář za první světové války," vypráví.

Na svět přišla v obci Ústie nad Oravou. Ta však už dnes neexistuje. „Je zatopená, takže Slováci ze srandy říkají, že jsem podvodnica," dodává s úsměvem.


V dětství se s rodiči nejprve přestěhovala do Znojma 
a potom v roce 1938 do Českých Budějovic. Její otec, velitel dělostřelecké baterie, byl totiž přeložen k jednotce ve Čtyřech Dvorech.

Eva Richterová začala navštěvovat Gymnázium J. V. Jirsíka. Když jí bylo čtrnáct let, vypukla druhá světová válka. „Jako vojenská rodina jsme museli na začátku mobilizace odjet, abychom nepadli do zajetí. Odvezli nás do Miličína, kde jsme zůstali 
v penzionu v lese až do demobilizace," popisuje.

Na válečná léta nerada vzpomíná. „Bylo to špatné. Třeba jsem šla do školy a všude viděla plakáty se seznamem lidí, které pověsili," komentuje. Její otec odešel do civilu a protože uměl perfektně německy, působil za války jako tlumočník. „Říkal, že je to strašné, že musí poslouchat, jak se Češi navzájem udávají," vypráví.

V roce 1945 nastoupila na vysokou školu. Nejprve studovala filozofii a hudební vědy, ale pak přešla na práva. Věděla totiž, že tak bude v budoucnu snáze hledat uplatnění. Již roku 1949 byl ale studiím konec. Odmítla vstoupit do komunistické strany, a tak musela školu opustit.

Tato nucená změna nakonec vedla k tomu, že se jí povoláním stal dlouholetý koníček – hudba. „Odmalička jsem měla muziku moc ráda. Nejdřív mě tatínek asi v pěti letech učil na housle, pak jsem u kamarádky viděla klavír a ten nástroj se mi strašně zalíbil. Od té doby na něj hraji. Já jsem jen původně nechtěla hudbu dělat jako povolání, abych nemusela učit. No, dopadlo to tak, že učím dodnes," směje se.

Díky hudbě se Eva Richterová seznámila i se svým manželem. Ten byl jejím učitelem. Studovala u něj hru na klavír a varhany. „On pocházel ze Svojanova, byl nadšený lovec, až ulovil i mně. Když jsem se vdávala, bylo mi 21 let a jemu 42 let. Dneska už by se nad tím asi nikdo moc nepozastavil, ale tenkrát to  bylo zvláštní," říká.

Po odchodu z právnické fakulty se tedy Eva Richterová s pomocí manžela zaměřila na hru na klavír, složila státní zkoušky a začala vyučovat. Nejprve působila v Ledenicích a Zlivi, poté v Českých Budějovicích.

Během let se u ní vystřídalo nespočet žáků. Velmi ráda ale vzpomíná i na výchovné koncerty. „Škola tehdy dostala nařízeno, že je musí pořádat. Já jsem se o to dobrovolně přihlásila a dělala je spoustu let. Objížděli jsme školy a školky, představovali nástroje, mluvili o hudbě. Někdy bylo takové vystoupení i třikrát do týdne. Samozřejmě to vyžadovalo hodně práce a příprav, ale bylo to krásné. Dodneška když někam přijdu, tak mě lidi poznávají, hlásí se ke mně a vzpomínají, že mě viděli na nějakém výchovném koncertě," popisuje.

Její práce ji vždy bavila. Když poprvé odešla do důchodu, vydržela bez žáků jen dva měsíce. „Výchovné koncerty padly. Ředitel školy šel tehdy kvůli tomu na výbor 
a tam mu řekli, že tohle může dělat jenom Richterová. Tak u mě zaklepal a já se do hudebky zase vrátila. A zůstala jsem tam do svých 74 let," komentuje Eva Richterová.

I potom stále ještě vyučovala hru na klavír. Hodiny dávala u sebe doma a pokračuje v tom dodnes. V současnosti má čtyři žáky, všichni jsou již dospělí. „Je mezi nimi například paní prokurátorka, která ke mě chodí už deset let. Často mi říká, že je hudba nenahraditelná a že je moc dobře, že jsem nezůstala u práv," doplňuje Eva Richterová.

Ačkoli se blíží její devadesáté narozeniny, stále má spoustu energie a optimismu. Tvrdí, že za to může právě hudba. „Ta je nepřekonatelná. Pořád chodím na koncerty a neumím si život bez toho představit. Vždyť hudba člověka doprovázela odjakživa. Četla jsem, že když archeologové našli kdesi ve Slovinsku kostru neandrtálce, tak vedle ležela flétna. Je to zajímavé, co je člověk člověkem, tak hudba existuje," komentuje.

Vedle klavíru ovládá Eva Richterová také varhany. Mezi nástroji jsou podle ní rozdíly. „Varhany jsou úžasné, ale člověk se tam nemůže tak projevit. Mnohem lépe jde dostat svou náturu, povahu, emoce do hry na klavír," vysvětluje.

Na současné době ji mrzí to, že zájem o hudbu trochu upadá a lidé přestávají zpívat. „Zpívání by mělo být prvním kontaktem člověka s muzikou, ale dnes se ve školách zanedbává. Přitom dřív bylo běžné, že učitel chodil do třídy s houslemi. Já si například pamatuji, jak nám takhle hrál pan řídící v první třídě ve Znojmě," vypráví.

Kromě hudby je pro Evu Richterovou velkým zdrojem radosti její rodina. Má tři dcery, pět vnoučat a šest pravnoučat.