Celý den jej obklopují vltavíny, křemeny či trilobiti, své pracovně říká kamenná sluj a při cestě městem si více než čehokoli jiného všímá dlažby. Takový je život Petra Rajlicha, který pracuje jako geolog v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.

Sedmašedesátiletý rodák z Tábora měl pro kameny slabost od dětství. „Chodil jsem na takové soukromé geologické výpravy, tu první jsem uskutečnil již v roce 1956. Na kole jsem třeba dojel do Ratibořských Hor, tam jsem sbíral kameny a doma se je snažil určovat,“ vzpomíná Rajlich. Později mu s jeho vášní pomáhal učitel na gymnáziu, který byl sám velkým sběratelem, a nakonec Rajlich geologii vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Po studiích musel nejprve splnit rok vojenské služby a poté nastoupil do tehdejšího Ústředního ústavu geologického. Zde se specializoval na geologii ložisek nerostných surovin. „Bylo ještě poměrně dost činných dolů, jezdil jsem zkoumat kameny do ložisek v Příbrami, Jeseníkách nebo Zlatých horách,“ dodává.

Od roku 2004 působí Rajlich v Jihočeském muzeu. Má tu na starosti geologicko–mineralogické sbírky a věnuje se i dalšímu bádání v rámci jižních Čech. Muzeum se v současné době chlubí především kolekcí vltavínů, která je asi třetí největší v Čechách. Dále tu návštěvníci mohou spatřit například nerosty z opuštěných dolů v Ratibořských Horách či zkamenělé rostliny a živočichy.

Celkem má geologické oddělení v inventáři zhruba deset tisíc položek, přičemž jedna položka může čítat i několik kusů. V budově muzea se tak dohromady skrývá asi 15 tisíc nejrůznějších kamenů. Další navíc stále přibývají. Většinu přírůstků tvoří to, co sám Rajlich najde nebo koupí od sběratelů, některé sem ale nosí i geologové amatéři. „Občas lidé opravdu přijdou s něčím pěkným a výjimečným. Častěji se ale domnívají, že mají nějakou vzácnost, díky níž úžasně zbohatnou, ale ve skutečnosti tomu tak není,“ popisuje Rajlich. Přesto ty, kteří při procházce objeví zajímavý kámen, od návštěvy muzea nezrazuje. Každého tu rád uvítá a pomůže mu jeho nález určit.

Velkou výhodou geologie například oproti archeologii je, že exponáty nevyžadují žádnou zvláštní péči a práce s nimi je o to jednodušší. Nepříjemnou komplikaci však pro Rajlicha znamenaly povodně. „Sklep muzea byl zaplavený a některé kameny nejsou dodnes úplně dočištěné,“ připomíná.

Jaký kámen je ze všech nejkrásnější, se podle něj nedá jednoznačně říci. Od každého se totiž dá objevit velice hezký exemplář. Rajlich má ale osobně nejraději nerosty z dolů, protože bývají pěkně krystalované, a kvůli historii si nejvíc cení křepického zlata. „Našlo se v roce 1927 ve Vodňanech, když se stavěla cesta u místní cihelny. Zjistilo se, že pochází z mohyly, ale dlouho se nevědělo, odkud se tam vzalo. Mysleli jsme, že se tam dostalo z blízkého okolí s ostatním materiálem na stavbu, ale nakonec jsme zjistili, že pochází z Rumunska,“ vypráví Rajlich. I na tomto případu se podle něj ukazuje, že kameny nejsou jen mrtvé předměty, ale často mají vlastní příběh.

Své pracovně v muzeu říká Rajlich kamenná sluj. Tráví v ní poměrně dost času, protože péče o sbírku je náročná, ale kdykoli má příležitost, vyráží do terénu. Vypravuje se na nejrůznější místa a hledá tu zajímavé nerosty a horniny nebo se snaží dokumentovat určité jevy. „Razím názor, že Čechy jsou starý meteoritický kráter, a k tomu hledám důkazy. Jedním z nich je takzvaný šokový křemen, který prodělal ultrazvukový šok ve spojitosti s dopadem meteoritu,“ vysvětluje.

Geologie patří mezi obory, kde je stále co objevovat. Každý rok přibývají desítky nových dosud nepopsaných druhů kamenů. Celkem jich nyní geologové znají na čtyři tisíce. Rajlich přiznává, že samozřejmě nepozná všechny, ale ty základní rozhodně ano.

V jižních Čechách se dá podle Rajlicha najít celá řada pozoruhodných kamenů. Region je proslavený především vltavíny, jejichž naleziště se táhne v pásu od Protivína po Besednici. „Pak jsou tu horniny, kterým se říká pegmatit. Nacházejí se především na Písecku,“ dodává.

Život mezi neživými předměty Rajlicha rozhodně nenudí. Myslí si, že jej stále může něco překvapit, a také se jezdí dívat na exponáty i do jiných muzeí. Mrzí ho však, že kamenů ve výstavních prostorách stále ubývá. „Rozšířil se okruh oborů, jimiž se muzea zabývají, a přibylo umělecko–technických exponátů, pro něž se musí udělat místo. Je ale škoda, že kameny už nemají tolik prostoru, protože povědomí o nich je především mezi mladými slabé. Někteří žáci neznají ani křemen a přitom nepoznat křemen je jako nepoznat smrk nebo břízu,“ říká.

On sám se však kamenů v dohledné době vzdát rozhodně nehodlá a oboru se chce věnovat, dokud to jen půjde. Nestydí se ani za to, že se u něj projevuje profesionální deformace. „Pořád se rozhlížím po kamenech, i když jdu městem. V Budějovicích je k vidění spousta zajímavé kamenné dlažby. Sice se po tom špatně jezdí na kole, ale na pozorování je to skvělé,“ uzavírá s úsměvem.