Co vás na hasičství nejvíc baví?

Václav: Asi parta lidí, která se kolem toho utváří.

Jiří: Já hlavně obdivuji ten zápal, se kterým do všeho lidé u dobrovolných hasičů jdou. To, že i dnes jsou lidé schopni dělat něco pro cizí, bez nějakého nároku na odměnu. A to nejen při zásazích, třeba při povodních nebo při požárech, ale i při organizaci různých akcí, dětských dnů, májek a podobně.

Václav: Člověk prostě musí být trochu blázen. Někdo to třeba těžko pochopí, ale je to o tom. Já si na hasičině nejvíc vážím toho, že na Českobudějovicku je spousta lidí, které znám a o kterých vím, že i když za nimi přijdu o půlnoci, tak mi prostě pomohou. A nebudou se ptát proč a co za to. A to pro mě opravdu hodně znamená a nesmírně si toho vážím.

Takže říkáte, že organizace dobrovolných hasičů spojuje lidi?

Václav: Díky tomu, že už jsem u toho tak dlouho, tak vlastně v každé vesnici v okrese někoho znám.

Jiří: Je to i tím, že dobrovolní hasiči jsou opravdu všude. A výhodou je, že je to opravdu pro každého bez rozdílu. Chodí k nám malé děti už ve školce, kdo chce, může závodit, dospělí se pak můžou věnovat nejen samotným zásahům, ale i různým srandám či zase vedení dětí. Každý si u nás najde to, co ho baví nejvíce.

Václav: Je to prostě takový nekonečný koloběh. Kdo s tím jednou skutečně začne, tak se z toho stane záliba na celý život, kterou předá zase dalším generacím.

Mluvíte o koloběhu, je takový i u vás v rodině?

Václav: Hasičina se u nás v rodině dědí. I můj táta býval hasič, pak jsem se jím stál já. No a syn i dcera Vendula s tím začali také už v dětství.

Jiří: A tradice pokračuje dál, teď už jsou hasiči i všichni tři moji synové.

Václav: Jediný, kdo od nás z rodiny hasičem nebyl, je moje maminka, tedy Jirkova babička. A pak tedy ještě moje žena, i když ta mi občas pomáhala s vedením hasičského oddílu u nás na vesnici.

Takže i ona se k tomu trochu připletla?

Václav: Když jsem třeba nemohl, tak za mě zaskočila na hasičské schůzce. Jen pak s dětmi nedělala úplně obvyklé hasičské věci, ale učila je třeba vařit. Tomu se pak divila celá vesnice, že kluci i holky chodí domů a chlubí se, že umějí třeba cmundu nebo bramboračku.

Jiří: Vždycky říkala, že tři blázni v jedné rodině bohatě stačí.

U vás v rodině se křestní jména nedědí?

Jiří: Prý jsem zlobil, tak mi dali jiné jméno. (Smích)

Václav: Je to jinak, první se narodila dcera, takže je Vendula, tedy jinak Václava.

Jiří: No a moji synové se jmenují Jakub, Václav a Ondřej, takže jméno Václav

v rodině zůstalo.

Když spolu tak hodně spolupracujete, přijde někdy ponorka?

Václav: To víte, že jo, jen Jirka to na sobě moc často nedává znát. Ale štveme se úplně stejně jako každý ve vztahu rodič a dítě.

Máte vy dva hodně společného? Tedy mimo lásky k dobrovolným hasičům.

Jiří: U nás to není jen o hasičích, ale máme i stejné koníčky. Oba jsme myslivci, ale rádi si i zarybaříme. A navíc se potkáváme téměř každý den v práci. Takže ano, máme toho opravdu hodně společného.

Václav: Kdysi si o nás někdo myslel, že jsme dokonce bratři. Ale to jsem ještě neměl šediny. (Smích) Syn se potatil ve více směrech. Já jsem vždycky toužil být hajným. Mně to nevyšlo, ale on se dostal na píseckou lesnickou školu, dělal hajného, ale nakonec toho nechal. Zatím mě nezapírá. Neměl bych to před ním říkat. Děti se nemají moc chválit, protože by měly nosík nahoru. Nejsme ani jako táta se synem, ale spíš jako kamarádi. Mezi sebou si vše bez problémů říkáme, i to, co je občas těžké jen tak někomu říct.

Když mluvíte o myslivosti, jaké jsou vaše největší úlovky? Víte třeba ještě, kdy jste ulovili prvního srnce?

Jiří: No vždycky je to ten první, takže první jelen, první srnec. U takových premiérových úlovků si člověk pamatuje nejen datum, ale i přesné místo, kde trofej získal.

Václav: No, já už si všechna místa svých úlovků nepamatuji, ale mám radost z každého. (Smích)

Být profesionálním hasičem vás ani jednoho nikdy nelákalo?

Václav: Před revolucí jsem v zásadě profesionálním hasičem byl, vedení spolku bylo vlastně moje zaměstnání. A je i nyní, i když teď tak trochu sedím na dvou židlích. Jsem předsedou krajské organizace dobrovolných hasičů, to dělám bez nároku na honorář a pak jsem i ředitelem pobočky Hasičské pojišťovny.

Jiří: Být hasičem pro mě bylo vždycky hlavně koníčkem. Když jsem volil povolání, tak jsem si vybral to lesnictví, zaujalo mě totiž více. Pár let jsem po maturitě dělal hajného na Hojné Vodě a bylo to skvělé. Teď pracuji s tátou v pojišťovně.

Vyjíždíte k zásahům?

Václav: Já už teď na zásahy nevyjíždím, ale Jirka samozřejmě jezdí.

Jiří: Spíš než s požáry pomáhám s povodněmi. U nás na vsi jsme opravdu malá jednotka, takže nás většinou nevolají nikam mimo. Ale je opravdu příjemné a milé, když pak vyjedete třeba někomu odčerpávat vodu při povodních a vidíte, jak je vám ten člověk vděčný a váží si toho, co pro něj děláte.

Napadlo vás někdy, že s dobrovolnými hasiči nadobro skončíte?

Jiří: Asi nikdy. Tím, že jsem vlastně mezi hasiči od dětství, tak jsem do toho tak nějak vrostl. Mě by to třeba asi ani nenapadlo, asi by mi to celé scházelo.

Václav: Člověk sice někdy řekne, že s tím sekne, protože ho třeba někdo naštval. Ale nikdy bych to nemyslel vážně.

Je těžké zorganizovat třeba soutěž dobrovolných hasičů?

Václav: Kdysi jsem soutěže organizoval sám, ale v týmu je to vždy lepší. Je skvělé vědět, že se můžete na někoho spolehnout.

Jiří: Je třeba mít kolem sebe skupinu lidí a rozdělit úkoly, jinak to ani nejde. Jeden člověk by se z toho asi zbláznil.

Jsou dobrovolní hasiči opravdu všude?

Václav: Na Českobudějovicku je jich kolem jedenácti tisíc, takže si to spočítejte. Jsou i na opravdu malých vsích jako je třeba Rankov, kam se přestěhoval syn. Tam toho místní dobrovolní hasiči dokonce chtěli nechat, že prý to za to nestojí. Ale nakonec se i tam organizace udržela.

Jiří: Teď je nás dost, děláme všechno možné a je to fajn.

A ve světě?

Václav: Těsně po revoluci jsme navázali kontakty třeba s hasiči hned za humny, tedy v Rakousku. My jsme jim tehdy záviděli technologie, protože měli pagery a podobně. Oni zase nám záviděli naše vybavení, třeba stříkačky.

Jiří: No a v posledních letech jsme navázali kontakt i s dobrovolnými hasiči v Chorvatsku, takže i tam jsou.

Václav: Ale řekl bych, že u nás v Čechách mají opravdu velkou tradici, i co se týče soutěží.

Teď z jiného soudku, víte kolik je v republice Žižků?

Václav: Je nás hodně, kolem dvou tisíc v celé zemi.

Jiří: A hodně je i Žišků, těch je myslím ke třem stovkám.

Jste hrdí na to, že nesete jméno husitského vojevůdce?

Jiří: Určitě ano.

Václav: Samozřejmě. Zrovna teď nedávno, bylo v Trocnově setkání Žižků, které jsme dali dohromady. Já sám jsem si tam dokonce na slavného válečníka zahrál. Usadil jsem se na koně a prý když jsem pozvedl palcát nad hlavu, tak jsem prý jako Žižka skutečně vypadal.