Co vás motivuje k cestování?
Nelze to přesně definovat, nejčastěji to bývá nějaké vnitřní, podvědomé vábení. Při mých cestách mne lákalo cizí prostředí a možnost jej poznat. Nechtěl jsem překonávat své limity, nechtěl jsem si nic dokázat, chtěl jsem jen jet, zkoumat a sledovat příběhy lidí a cizích zemí. Za cestovatele se ale rozhodně nepovažuji.

Proč ne?
Cestování v dnešní době představuje pro spoustu lidí především památky, atrakce, focení. Turistické kulisy. Zájemci se typicky nechají dovézt k pár významným bodům, místům vhodných pro turisty. A po návratu pak dlouze vypráví, jak poznali cizí svět, přestože ani nenahlédnou do nitra cizí kultury.

O čem je tedy podle vás pravé cestování?
Na cestách člověk získá hlavně osobní zážitky. Může o nich vyprávět, může ukazovat fotky a popisovat své putování, ale zcela autentickou zkušenost nikdy nepředá. Vlastní prožitky, momenty trápení i štěstí, překvapení z nečekaných překážek i příležitostí. To je něco, co si člověk musí zažít sám a na co potom může i vzpomínat.

Buďme nyní trochu konkrétní. Jaké země jste již navštívil?
Podíval jsem se do Řecka či Finska, v němž jsem absolvoval maraton. A taky dvakrát do Indie a dva roky zpátky do Španělska. Tam jsem šel pouť do Santiaga de Compostela.

Nakolik si své cesty plánujete?
Přípravy se různí podle destinace i typu cesty. Třeba Indii jsem navštívil s organizací, která se o spoustu věcí postarala. Naopak do Santiaga jsem kráčel sám a všechno jsem si obstarával osobně. Obecně si ale na cestách nechávám určitý volný prostor. Orientačně tuším, kam a kdy chci dojít, ale pokud mne něco zaujme, nemám problém zdržet se nebo změnit trasu.

Nevadilo vám cestování o samotě?
Patří k tomu určitá dávka obav a respektu. Ale na druhou stranu člověk není prakticky nikdy sám. Cestování je hodně o lidech, turistech i místních. Všichni lidé jsou si v podstatě velmi podobní. Pokud se cestovatel zbaví svých předsudků a chová se pokorně, narazí na spoustu vstřícných a ochotných lidí a jejich životních příběhů, které se propletou s jeho vlastním.

Zmínil jste pouť do španělského Santiaga. V čem se taková cesta liší proti běžnému cestování?
Především samotnými poutníky. Ty prostě poznáte, natož když jste jedním z nich. Často tak vznikají silné zážitky a přátelství, byť jen krátkodobá. Sám jsem takhle narazil na Slováka, dvě milé Holanďanky či mladého Španěla. Potkáte je na cestách i v albergue, tedy ubytovnách pro poutníky.

A Indie?
Indie je proti nám úplně jiný svět. Spousta barev a vjemů, mísící se kultury a prostředí. Někdy skoro až chaos, jindy naopak absolutní klid. A k tomu všemu Indové a jejich přístup k životu.

Z Indie se stala moje srdcová záležitost, především díky energii, která jí prostupuje. Ale také jsem díky ní zjistil, bez kolika věcí se člověk dokáže obejít. A to jak materiálně, tak z hlediska starostí, které vůbec nemusí řešit.

Jak moc se lišil život v zemích, které jste navštívil, oproti tomu u nás?
Přijde vám třeba bezstarostnější, více nad věcí. Třeba ve Finsku příliš nezamykají své domy, dodržují zákony, pomáhají si. Indy zase netrápí spousta věcí, které by místní neskutečně vytáčeli. Dokážou si najít čas i pro sebe, na odpočinek, na zábavu. V porovnání s námi jim ke štěstí stačí málo. Mohli bychom se od nich učit.

Co má člověk udělat pro to, aby cizinu skutečně poznal?
Přestěhovat se. Snazší řešení bohužel není. Pokud nežijete v cizí zemi, pokud se v ní dlouho nepohybujete, nepřijmete tamní pohled na svět, potom budete pořád pouze turista. Cizinec se zažitou vizí, se stereotypy, s očekáváním, s vlastní zkušeností a návyky. A tohle všechno se překlápí jen velmi těžko. Cesty vás nicméně mohou naučit více se rozhlížet, pozastavit a vnímat souvislosti.