Na 8. února bylo v Tokiu v Nippon Budōkan naplánované enbu (znamená vystoupení) vybraných členů Nihon Kobudō Kyōkai (celojaponská organizace, jejímiž členy jsou koryū – staré školy japonských bojových umění).

Toto enbu bylo velmi důležité, protože se konalo ke třicátému výročí založení Nihon Kobudō Kyōkai. Jednou ze 40 koryū, které se měly prezentovat, byla samozřejmě již tradičně i naše škola Musō Jikiden Eishin Ryū Iaijutsu.

Já, jakožto člen této organizace a uchideshi (velmistr) Sekiguchi Sensei, jsem byl na tuto významnou akci pozván.

Dlouhé tréninky

Tentokrát moje cesta vedla přes Vídeň, což je vlastně nejkratší let z Evropy do Japonska, pokud zrovna letadlo nemá „technickou poruchu“ a nečeká se 4 hodiny na odlet jako letos. Takže jsem prvního února v 15 hodin po této „krátké“ cestě (autem České Budějovice - Vídeň, letadlem Vídeň - Narita, vlakem Narita - Katsuura a taxíkem do Nippon Budōkan Center) dorazil do dōjō.

Sekiguchi Sensei (21. velmistr školy a náš učitel) po srdečném pozdravu dává příkaz k převlečení a říká: „Večeře bude až v 19 hodin, takže můžeme ještě alespoň čtyři hodiny cvičit.“ Nejinak, ale to už je tradice, pokračuje náš tréninkový plán. Tréninky jsou každý den 5 – 8 hodin, 10 -13, 15 – 19 a 21 – 22 hodin, čili přibližně jedenáct hodin denně.

Kromě nejbližších Senseiových žáků z Japonska jsem tam já z České republiky, dále zástupce Austrálie, Hong Kongu, Rakouska, Venezuely a Francie.

Během prvního dne nám Sekiguchi Sensei představuje svůj koncept letošního enbu. Na celé vystoupení včetně nástupu a odchodu máme osm minut, takže musíme všechno přesně naplánovat a nacvičit. Enbu nejde protáhnout ani o minutu. Pokud každá škola prodlouží své vystoupení o minutu, celkové vystoupení se protáhne o 40 minut, a to není možné, jsme v Japonsku a musíme být přesní jako shinkansen, začátek enbu je v deset, konec v 16.20 hodin a je nutné to dodržet!

Kromě přípravy na enbu byl i normální trénink, kihon, waza a kumitachi. To všechno velmi intenzivně. Naše skupinka se v Japonsku potkává pravidelně, takže jsme všichni byli rádi, že se můžeme opět vidět a společně cvičit. Jonathana Senseie z Austrálie jsem neviděl rok a Boba Senseie, také z Austrálie, už tři roky. Všichni se spolu učíme, cvičíme, spolu sledujeme náš pokrok a samozřejmě pracujeme na odstranění chyb, které děláme.

Sedmého února po ranním tréninku a po snídani jedeme zase taxíkem a vlakem zpět do Tokia, kde jsme všichni ubytováni společně. Večer jsme pozvání na „welcome party“, kterou pro účastníky enbu organizuje Nippon Budōkan a Nihon Kobudō Kyōkai. Je to velmi zajímavá společenská akce, kde se máme možnost seznámit nebo opět setkat se Sōke dalších škol.

Já mám možnost opět si popovídat s Iwami Sensei (Sōke Nitten Ichi Ryū), kterému jako dárek předávám společné fotky z minulého roku, setkávám se s Kondo Sensei (Sōke Daitō Ryū), Hironori Sensei (Sōke Wado Ryū) a s mnoha dalšími. Na party byl pozván také Ueshiba Sensei (aikidō jako poměrně mladé bojové umění není členem Kobudō Kyōkai), který se druhý den přišel podívat také na enbu.

Osmého, enbu!

Vstáváme tradičně v pět a jedeme metrem do Nippon Budōkan, kam dorážíme kolem šesté jako asi první, ale máme trošku času podívat se na plochu a ještě jednou domluvit, jak využijeme místo, které máme na vystoupení.

Potom se vlastně už jenom čeká, jsme dvacátí v pořadí, od 13.32 do 13.40 hodin.

Po enbu nám přišla pogratulovat 85 letá manželka dvacátého Sōke Onoe Senseie, učitele a předchůdce Sekiguchi Senseie. Pro nás, kteří jsme dvacátého Sōke neznali, je to opravdu velký okamžik seznámit se s jeho manželkou a poslechnout si, že „je velmi šťastná, že nás poznává“. To už je opravdu moc a já nemůžu zadržet slzy.

Domů odlétám až patnáctého, takže mi zbývá ještě šest dnů v Japonsku, které už mám samozřejmě také naplánované.

Od devátého února se ke mně na tři dny připojila moje kamarádka Hiromi san.

Hned první den jedeme navštívit Sengaku-ji, kde se nachází hroby sedmačtyřiceti róninů.

Druhý den máme naplánované Nikkō, městečko, které se nachází zhruba sto čtyřicet kilometrů od Tokia. Tady je naším cílem Tōshō-gū, šintoistická svatyně, která je věnována prvnímu šógúnovi Tokugawa Ieyasuovi. Ta byla vybudována druhým šógúnem, Ieyasuovým synem Hidetadou, v roce 1617. Součástí svatyně je také hrob, kde je Tokugawa Ieyasu pohřben. Nejstarší svatyní v komplexu je Nikkō Futarasan z roku 767!

Už jako turista

Můžeme zde vidět také tři opice, „mizaru, kikazaru a iwazaru“, které nevidí, neslyší a neříkají nic zlého.

Den poté jedeme do Kawagoe, je to jenom čtyřicet minut cesty vlakem z Tokia. Městečko je známé také jako Koedo (malé Edo; Edo byl dřívější název Tokia). V Kawagoe se můžeme podívat na opravdovou zachovalou architekturu Eda. Dále jdeme navštívit Daishi Kitain, což je hlavní buddhistický chrám v regionu Kantō z roku 830. U tohoto chrámu je také možné shlédnout sochy Gohyaku Rakkan, kterých je 538 a každá z nich vyjadřuje jinou lidskou vlastnost. Pokud se podíváme důsledně, můžeme tam najít i naší povahu.

Poslední dny mám v plánu Tokio – Ueno Park se sochou Saigō Takamoriho, který byl jedním z nejvlivnějších samurajů v japonské historii, protivníkem modernizace Japonska a vůdcem satsumského povstání v roce 1877. Jeho poslední boj proti vládě Meiji byl ztvárněn ve filmu Poslední samuraj s Tomem Cruisem.

Samozřejmě nesměla chybět návštěva v Nihontō Museum - muzeum japonského meče, Tokio National Museum a další.

Všechno uteklo velmi rychle a já se už těším na další možnost návštěvy Japonska. Na závěr bych chtěl poděkovat Sekiguchi Sōkemu, Shimizu Sensei a všem spolucvičícím v Katsuuře a dále Nippon Budōkanu a Nihon Kobudō Kyōkai za šíření podstaty budō!

Pawel Slawatycki