V úterý začal v českobudějovickém kině Kotva festival dokumentárních filmů o lidských právech, nazvaný Jeden svět.
Letos se koná již jeho jedenáctý ročník, na jihu Čech je ale teprve desátý.
Poprvé totiž přivezl dokumenty o zlu a dobru do Českých Budějovic ředitel festivalu Igor Blaževič v roce 2000. Tehdy se promítalo na Malé scéně Metropolu, odkud se pak po povodních 2002 přestěhovala přehlídka do Kotvy. Festival zde zakotvil – zdá se, natrvalo.
Jak se na festival Jeden svět dívá jeho zakladatel a ředitel Igor Blaževič?
Letos organizujete již jedenáctý ročník Jednoho světa. Je to každý rok stejné, nebo pokaždé něco jiného a nového?
Je to samozřejmě každý rok jiné. Každý rok musí člověk přijít s novým nápadem, s něčím novým. Minulý rok i letos tedy festival rozšiřujeme i za hranice – nejenom v českých městech, ale také například ve Washingtonu nebo Bruselu. Je to nová ambice a tah novým směrem. Chceme ukazovat dobré dokumentární filmy, ale zároveň chceme využívat Jeden svět jako nástroj. Nástroj, kterým zavazujeme českou politickou reprezentaci a také politickou reprezentaci v Evropě, aby nezradila disidenty a statečné lidi ve světě, kteří bojují o důstojnost lidského života.
I proto budou některé snímky z letošního festivalu Jeden svět koncem března promítány na Hluboké v rámci setkání ministrů zahraničních věcí ze zemí Evropské unie?
Ano, filmy promítneme také tam. A je to dobře, i když neočekávám hned nějakou odezvu. Člověk nezmění svět přes noc. Ale mně zkušenost ukázala, že i malý počet lidí, pokud se skutečně něčeho ujme a zakousne se do nějakého tématu, tak může něco udělat a něco změnit.
Jeden svět přináší filmy o utrpení lidí a boji za svobodu a demokracii, ale i o obyčejném životě těch, kteří se mají hůř než by se mít měli. Myslíte si, že se někdy stane, že takové dokumentární filmy se už nebudou točit, protože všichni už budou žít v klidu a pohodě?
Nevěřím, že by k tomu někdy došlo. Alespoň ještě za našeho života se to určitě nestane.
Vzpomenete si, s jakými úmysly jste se před jedenácti lety pustil do ukazování špatností světa prostřednictvím dokumentů?
Vizuální médium je nejpůsobivější prostředek, díky kterému se divák přenese přes libovolnou vzdálenost. Prostřednictvím filmů můžeme poznat, v jakém světě žijeme a co se děje na jeho druhém konci. Jednotlivé snímky dosavadních jedenácti festivalových ročníků hovoří o tom, co je a není smysl lidského bytí. Svědčí o extrémních podmínkách lidského života mezi mlýnskými kameny války, státní represe, tlaku moderní globální společnosti. Na druhé straně odhaluje také lidskou stránku boje lidí o důstojnost a svobodu, tedy o základní hodnoty. osobně si myslím, že tyto filmy neslouží ke vzbuzování soucitu a solidarity s lidmi, kteří žijí jinak než my.
Jsou tedy jednotlivé snímky návodem, jak a kde pomáhat druhým?
Filmy nám spíše nabízejí možnost pochopit něco sami o sobě a o společnosti, kde žijeme. Pokládají otázku, kde je doma a kde je cizina. Ptají se po zneužívání moci, lži, tedy po věcech, kterými žijeme všichni bez rozdílu.
Igor Blaževič
Narodil se v roce 1963 v bosenské Trebinje. Na Záhřebské univerzitě vystudoval filozofii a literaturu. V roce 1991 přišel do Prahy, kde se zapojil do humanitární práce. "Jako humanitární pracovník a filmař jsem si při návštěvách řady zemí světa postupně uvědomoval, kolik lidí na této planetě žije v neustálém ohrožení jenom proto, že malé skupinky mocných zneužívají svého postavení,“ uvedl Igor Blaževič před lety v jednom z rozhovorů.
„Přišel jsem tedy s nápadem na uspořádání festivalu, který bude přinášet svědectví o lidech, žijících v nouzi. i když to asi bude donkichotský boj, mám pocit, že s tím mohu jako jednotlivec něco změnit.“
Igor Blaževič je členem humanitární společnosti Člověk v tísni., se kterou se zúčastnil několika humanitárních a reportážních cest do zahraničí. Je ženatý, s rodinou žije v Praze.
