Příběh Karla Čerešny je jak námět na filmový scénář. On sám ho vypráví kultivovanou spisovnou moravskou češtinou, která se občas prolne se španělským nebo anglickým slovíčkem. „Žil jsem padesát let venku, v Jižní Americe, tam jsem byl poslán v roce 68 jako strojní inženýr, abych tam pomohl vybudovat fabriku na výrobu ovocných šťáv pro jednoho muže z Libanonu,“ vypráví začátek své chillské anabáze muž, který nyní žije v Českých Budějovicích.

Je zaskočený nízkou penzí, kterou mu Česká republika po návratu vyměřila. 4680 korun mu nedovoluje najít si uspokojivé bydlení. Pan Karel ale neztrácí ani optimismus, ani chuť se se svým osudem poprat. „Když jsem tam zůstal, jezdívali za mnou do Chille lidé z Československa. Pomáhal jsem jim tam získávat kontakty, vyřizoval za ně leccos, když nebyli jazykově vybavení. Když jsem se pak v roce 2017 vrátil, tak jsem se dozvěděl, že prý tu nemám odpracováno dost let na slušný důchod. Mám tedy 160 korun na den. To není moc. Chtěl bych říct, že protestuji,“ říká posmutněle, ale ne zahořkle Karel Čerešna.

Že se osudu nevzdává, dokazuje tím, že hledá z tíživé situace cestu ven. „Napíšu panu Babišovi, jestli s tím nemůže něco udělat. Myslíte, že to může pomoci? Chci také pracovat. Napadlo mě, že bych mohl vyrábět kvalitní dubová kuchyňská prkénka, pěkně se žlábkem, aby z něj voda nestékala při krájení na linku,“ plánuje pan Karel. V Chille prý vyráběl obytné buňky, ale na to se po překročení osmdesátky už necítí. „Je mi hodně let, ale ještě mám chuť žít. Chtěl bych si našetřit na letenku zpátky. Bude mi tam líp. Česká zima mi nesvědčí,“ plánuje Karel Čerešna, který v karavanu na okraji Budějovic sní o tom, že si ještě jednou pořídí psa.

Smutný optimismus. Dobrou náladu by mohl pan Karel, podle toho, jak zvládá svůj osud, vyučovat. Když jsme ho navštívili s přáteli a dětmi, abychom mu přinesli něco na přilepšenou, rozloučil se se slovy: „Dětem hodně dárků pod stromeček, Vánoce jsou přece hlavně pro ně.“