V pátek 17. listopadu byl na faře v Černici u Rájova na Krumlovsku, kde se znovu světil kostel. „Druhý den přijížděli lidé s tím, že v Praze byla velká mela,“ vzpomíná jedenapadesátiletý muž.

S hercem Janem Dvořákem a dalšími se pak v neděli sešli u výtvarnice Jarky Žátkové. Den poté měli zahájit mezinárodní festival loutkových divadel představením Byl jednou jeden cirkus, kde hrál Tříska hlavní roli. Jenže on vystoupil a řekl, že hrát se nebude, protože se připojují ke stávce studentů a
divadelníků v Praze.

Kopírka od Kocába

„To bylo v deset hodin ráno. Nastala velká smršť, kdy na mě ředitel křičel, že mi dá k náhradě statisíce korun, které festival stál. A že jeho syn hraje v Praze, divadla tam rozhodně nestávkují, je to jen naše chiméra a že si to těžce odskáčeme,“ vypráví Tříska.

Naštěstí se věci daly do pohybu. Ladislav Faktor jim od Michaela Kocába přivezl první fax a Tříska sehnal repasovanou kopírku. Byla důležitá, tehdy totiž existoval jen lihový cyklostyl. „Manželka mi řekla: nedá se nic dělat, když půjdeš bručet, já to s holkama nějak přežiju, ale jdi do toho.“

V divadle přespávali, ke kašně se dostal jen dvakrát. Scénu takřka neopouštěl, protože vše koordinoval: byl v kontaktu se studenty i divadly, telefonoval například do Špalíčku, odkud jim Petr Pithart diktoval prohlášení. „Byla to fantastická doba – lidé nosili štosy papírů, tužky i peníze. Přišel třeba člověk, přinesl 20 tisíc a nechtěl nic nebo přijel farář František Hranáč z Křemže, který vybral peníze od věřících,“ vybavuje si.

Přiznává zároveň, že měli strach. A velký. Například ve chvíli, kdy si je ředitel zavolal do kanceláře, kde na ně čekal agent StB Mikeš. „Chodili sem lidé od bezpečnosti a kdyby chtěli, tak nás vymlátili,“ upozorňuje. Symbolem tehdejších dnů je pro něj Václav Havel. Cítili, že přináší jiné hodnoty. „Zní to dnes až pateticky, ale milovali jsme Havla, milovali jsme Mojmíra Prokopa,“ říká.

Kromě euforie a strachu prožil i chvíle, kdy ho mrazilo. Když třeba přijížděli starší herci z Prahy a nechali se od chudých provinčních kolegů hostit na náměstí v bufetu.

Díky revoluci nabral pak jeho život zcela jiný směr. Poté, co prošel prověrkovými komisemi policie, ho oslovili, zda nechce budovat kontrarozvědku. Netušil, co ho čeká, ale kývl. Do roku 1998 pak řídil BIS, zakládal i Národní bezpečnostní úřad.

„Člověk zpětně zjistil, kdo v té revoluci odkud přišel, což byly mnohdy hodně smutné chvíle. S tímhle nadhledem bych se neodvážil dnes nikoho soudit. Z agentů měl každý svůj osud, což bylo vidět na případu Mojmíra Prokopa. To bylo neobyčejně bolestné – ten v tom byl tak strašně nevinně, ale těžko to bylo možné vysvětlovat lidem,“ podotýká.

S BIS se rozešel ve zlém poté, co se s ní úspěšně soudil. Těžko ale sháněl práci. Ačkoli vyhrál řadu konkurzů, všichni se zalekli jeho minulosti. Prošel Hospodářskou komorou, Palácem Žofín i Národním domem na Vinohradech. Divadlo už hraje jen občas a zadarmo.

Teď ale nastal ostrý střih – bývalý šéf BIS buduje malou kozí farmu, absolvoval kurzy na výrobu sýrů a ve výzkumném ústavu živočišné výroby dostal na starost 60 býků a dojil každý den 250 krav.

Když mluví o BIS, pokaždé zvážní. Podepsala se na něm. S tím, co ví, se mu žije špatně. „Někdy si říkám, co najednou tenhle člověk dělá na místě poslance. A hrozně mě mrzí arogance Petra Braného a Vojtěcha Filipa, kteří mají obrovské máslo na hlavě. Když slyším, že doktor Braný byl v Krumlově na akci k 17. listopadu, tak mě mrzí, že ta komunistická strana je,“ přemýšlí a dodává, že mnozí lidé nechápou, že svoboda má své hranice.

Při větě Život dává rány a my to tak bereme si v duchu říkám něco o frázi. Ovšem jen do chvíle, kdy zjistím, že v pondělí, den před výročím, pochoval maminku. Následující věta pak nevyzní ani trochu jako klišé. „Je to možná naivní, ale stále věřím, že pravda a láska zvítězí.“