Do jižních Čech jste přišli s rodinou před 15 lety. Jaký vztah máte ke zdejšímu kraji?
Přímo z Českého Krumlova mám zážitek z konce let šedesátých. Tehdy jsme sem coby deváťáci zavítali na školní výlet, byl to výlet 
v onom roce už druhý a jaksi náhradní, jelikož v osmé třídě nám bylo potěšení kamkoli vyrazit bůhvíproč upřeno. Jela s námi tehdy skvělá kantorka. Když cestou zjistila, že se některé spolužačky chystají opustit základní školu bez základních znalostí vulgární mluvy, jala se je v tomto ohledu doučovat, aby nevstoupily do života nepřipraveny. Myslím, že jsem k téhle výuce přispěl taky. Krumlov tehdy působil tajemně, nemálo kafkovsky, jak se to stává všem architektonickým skvostům, jsou-li ponechány napospas chátrání.

Jak jste se zde cítili?
Tak trochu jako ve Stínadlech. Padaly na nás z té atmosféry značné chmury, a tak jsme se tajně a dobrodružně přichýlili k alkoholu. Chuť oné strašlivé vinné směsky, kterou jsme do sebe pokoutně lili, se nedá zapomenout…

Ve svých pořadech vtipně přiznáváte, že vám „vypadává" paměť, přesto máte velmi bystré postřehy. Jak vnímáte třeba rozdíly mezi Prahou, kde bydlíte, a jižními Čechami, kde máte u Týna nad Vltavou chalupu?
Srovnávat moc nemůžu, jelikož jsem osoba v zásadě zápecnická a mezi lidi příliš nevycházím. Obě místa mají své půvaby i svá úskalí. Praha ovšem není zalidněna tolika pohodáři jako zdejší kraj, a čas tu tudíž plyne poněkud přijatelnějším tempem. Nejen proto pobývám na jihu, v energeticky sytém prostředí poblíže Temelína, častěji než v metropoli.

Zarazilo vás někdy něco v jižních Čechách?
Zprvu jsem poněkud žasl nad zdejším pojímáním času. Když jsme se odhodlali začít zvelebovat naši ruinózní chaloupku, aby nám nespadla na hlavu, a povolali řemeslníky, byla sice radost koukat, jak jim jde práce od ruky, leč nastaly i překvapivé potíže…

V čem spočívaly?
Právě v onom pojetí času. Když jsem se prvně domlouval s tesařem, kdy přijde udělat strop, pravil, že ve středu. Bláhově jsem se tehdy domníval, že má na mysli středu nejbližší. Leč mýlil jsem se. Ve středu, pravda, přišel, ale až za několik týdnů. Nyní, co zkušený již Jihočech, jsem připraven na vše a nic mne nerozhodí. Řekne-li tesař, že přijde po svátcích, vím, že tomu tak vskutku bude. Zdali se dostaví po Velikonocích, po Vánocích, či po svátku státním, už je mi lhostejno…

Jak vybíráte témata na vaše čtenářsky oblíbené glosy uveřejňované v Deníku, na jazykově svižné úvahy v duchu nálady označené jako „(ne)vybíravě"?
S tím je potíž. Většinou mi totiž nic nepřipadá sdostatek zajímavé, aby o tom bylo nutno cosi napsat. Nemám holt tu zvídavou novinářskou povahu a s novinami jsem nikdy nechtěl mít nic společného.

Důvod?
Ne že bych si noviny ošklivil, to nikoli. Počtu si rád, ale dělat bych je nemohl. Už pro značnou svou lenost. A kdybych přece jen musel, jistě bych nevydával deník ani týdeník, ba ani měsíčník. Patrně by z toho vzešla ročenka.

Co byste tam dal za texty?
Se vší pravděpodobností by měla ročenka formát vizitky a obsahovala by něco na způsob oné slavné vojácké fráze Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Ono totiž sub specie aeternitatis čili z hlediska věčnosti je zajímavé vskutku máloco. A události nadto mají ve zvyku se až trapně opakovat.

PAVEL POKORNÝ