Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jak jsme žili před sametem

Českobudějovicko - Anketa Deníku mezi osobnostmi z Českobudějovicka. Ty vzpomínají na své dětství a mládí za socialismu.

14.11.2014 6
SDÍLEJ:

Listopadové shromáždění před kolejemi Jihočeské univerzity.Foto: archiv Jihočeského muzea

Bolševik si z mého táty udělal odpůrce

Miroslav BenešRodák ze Strakonic (*1956) 
po gymnáziu vystudoval jadernou fyziku na ČVUT. V letech 1994–1998 byl primátorem Českých Budějovic. V letech 1998–2006 byl poslancem 
za ODS. Dva roky zastával post místopředsedy ODS. Je ženatý, má dva syny. Žije v Českých Budějovicích.

Bolševik si z mého táty udělal jednoho z odpůrců režimu, protože odmítl souhlasit se vstupem „bratrských", pro mě a pro něho okupačních vojsk. Sestra nesměla studovat, kterou školu chtěla, a já se rovnou přihlásil na jadernou fyziku, protože tam
se kádrovalo pouze podle znalostí.

Studia jsem využil i k získávání humanitních vědomostí po různých bytech. Cestovali jsme leda tak do Polska a Maďarska na jazz a filmy, které se u nás nehrály. Prázdniny jsme trávili většinou 
v horách na Slovensku.

V roce 1981 jsem nastoupil na roční základní vojenskou službu. Přiřazen jsem byl, jak se uvádělo v materiálech – „ ze zdravotních a státně bezpečnostních důvodů" – na pozici velitele motostřeleckého družstva. To mělo v případě války, jak se psalo v tajných spisech, životnost deset minut.

Když za mnou na vojnu přijel sedmdesátiletý děda, nedostal jsem vycházku a mohl jsem s ním být pouze v návštěvní místnosti. Když byly Vánoce a chtěl jsem jet za ženou a tehdy dvouletým synem, nemohl jsem. Když manželka měla promoci, nepustili mě na ni.

Pravdou je, že jsem se otrkal a každý měsíc na jeden víkend utekl načerno domů. Dokonce i dovolenou, kterou jsem jako ženatý mohl čerpat na polovinu, jsem si vyzvedl třikrát.

Pak přišly různé práce a od roku 1988 bolševikovi docházely peníze, že i vycestovat se smělo. Ale při každém jednání se západním cizozemcem se muselo sepsat hlášení o styku. To jsme se občas slovně vyřádili.

Najednou se to semlelo a lidé měli radost, jen návyky 
z doby komunismu nesou pořád s sebou. Zatímco v Německu denacifikaci prováděly cizí mocnosti, u nás jsme si to pěkně pošvejkovsku provedli tak, jak vidíme kolem sebe. Ale byly krásné chvíle tehdy a jsou i dnes. Musím si jich umět vážit.

Když jsem dostal colu, byl jsem king

Ondřej VeselýVystudoval herectví na konzervatoři v Ostravě, od sezony 1999/2000 byl až do letošního roku členem činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Když přišel 17. listopad 1989, bylo mi devět let. Prožíval jsem šťastné a hezké dětství, o komunismu se u nás nikdy moc nemluvilo. Já jsem tuhle dobu začal vnímat až přes bráchu, protože ten už byl na konzervatoři a byl jako student ve stávkovém výboru.

Pamatuji si jen, že když byly Vánoce, stály se strašlivé fronty a že jsem měl tetičku ze západního Německa, která k nám přijela na návštěvu – vůbec se nemluvilo o tom, jak vůbec mohla přijet – a přivezla mi coca colu v plechovce. To se ze mě stal strašlivý king: vzpomínám si, že jsem si ji hodně dlouho šetřil, měl jsem ji pořád otevřenou, až už byla hnusná a nedala se pít. Coca cola byla tehdy něco neuvěřitelného, co jsem mohl kamarádům ukázat.

Pamatuju si, že jsme na Vánoce čekali fronty na mandarinky a podobné věci, což si dnes mladá generace nedokáže snad ani představit.

Pak si ještě pamatuju – to mi říkal tatínek – že si ho zavolali do školky, když zemřel Brežněv. Celý den běžel jeho pohřeb na všech televizních kanálech a já jsem byl strašně naštvaný a stěžoval jsem si učitelce, že neběží Studio Kamarád. Nedokázal jsem to pochopit. Táta musel jít do školky a upozorňovali ho na to. Byla to zvláštní doba. Že mi to jako tomu malému dítěti musí vysvětlit, abych si nestěžoval, že by z toho mohl být průšvih.

Jinak mi bylo devět let, tak co bych řešil. Vůbec jsem nevnímal, že se děje něco špatně nebo že se lidé bojí a nemůžou mluvit, že žijeme v šílené době. Vím, že jsem sbíral odznáčky. A céčka, to byla klasa a pamatuju si, že bylo docela složité sehnat ty „paragrafy".

Lípy už nekouřím, imperialistická hudba mi zůstala

Renata ŠtolbováAkademická malířka z Dobré Vody u Českých Budějovic

Moje vzpomínky jsou spíše hřebejkovsky tragikomické. Pár dní po vpádu okupantů nastala v mé rodině panika. V 50. letech totiž mému dědečkovi sebrali sto let fungující tiskárnu, poslali ho do dolů na Slovensko a táta místo studií narukoval k černým baronům a po návratu jej komunisti trápili nadále. Nelze se divit, že po srpnu 68 rodiče a příbuzní uvažovali o emigraci. Měli tajné heslo „Hubert chce do hor". To v případě ohrožení sloužilo jako povel k útěku za hranice. Coby desetileté dítě jsem to vnímala jako tajemné a dobrodružné.

Nakonec jsme neemigrovali, a tak moje druhá vzpomínka na totalitní éru je o několik let mladší. Bylo nám asi třináct, seděli jsme v otevřeném okně v kamarádově domku, kouřili lípy a do ulice se valila na plné pecky imperialistická hudba z desky jeho staršího bráchy. Bylo to vzácné, přetěžko získané album Led Zeppelin.

Kolem jezdily ruské vojenské vozy do města pro doplnění zásob pro okupantskou armádní posádku a my jsme si připadali hodně odbojně. Do té chvíle než naše záškodnické hnízdo odhalil zmíněný starší bratr. Elpíčko nám sebral a kamarádovi nafackoval. Cigára nám velkoryse nechal, tak jsme ze žalu kouřili dál bez Zeppelinů.

Lípy ani jiné dávno nekouřím, ale Zeppeliny miluju dodnes…

Své dětství konfrontuji s filmy

Svatava KopečkováManažerka českobudějovického multikina CineStar

Tatínek pracoval v roce 1968 na nádraží, kde jsme také bydleli. Pro mě je rok 1968 spojen se slovem stávka. Tehdy se po srpnu 1968 stávkovalo a tatínek, když šel stávkovat, zamkl kancelář a šel domů. To bylo hrozně prima, protože v tu chvíli měl na mě čas.

V jednom období se dost často stávkovalo. Když se pak přestalo, pořád jsem se ptala, kdy se zase bude stávkovat a vyžadovala jsem odpověď. Pamatuji si ovšem i tanky a plakáty 
s nápisy Běž domů Ivane.

Své dětství konfrontuji také s filmy. Porovnávám, jestli detaily jsou použité správně, jestli je tam odpovídající nábytek, zda lidé mají tesily. Některé věci jsou pro dnešní mladou generaci těžko představitelné. Děti z toho mají bžundu 
a spoustě věcí nevěří. Úplná sranda to nebyla, ale dnes už je to spíš nostalgie.

Angličáky – to byla vzácnost

Jiří MatznerVedoucí týmu jihočeských policejních mluvčích, má hodnost majora (45 let).

Při vzpomínce na dětství se mi vybaví pískoviště před naším domem v Písku. Vždy, když jsme přišli ze školy, setkávali jsme se tam kluci a holky ze sídliště.

Pamatuji si, jak jsme tam jednou přinesli kapslíkové kolty, to byla vzácnost, tehdy se těžko sháněly. Já měl červeného, kamarád černého, vyžebrali jsme je někde na pouti. Anebo nám je tatínek vystřelil na střelnici, to už přesně nevím. Na pískovišti se nám do toho dostal písek, takže jsme je oba zničili.

Na školku si pamatuji jen matně, vím, že jsem se s ní těžce smiřoval a často jsem utíkal. Tehdy jsme bydleli asi 500 metrů od školky a jednou po svačině jsem se oblékl v šatničce a běžel domů. Byl jsem zvyklý na to, že tam vždy byla máma. Tenkrát ale byla někde pryč a já mám v sobě dodnes pocit, jak dobíhám, tluču na dveře a tam nikdo není. V té době mě to rozhodilo, bylo to nepochopitelné.

Naštěstí odněkud přišla babička a ta mě pak dovedla zpátky do školky. Pamatuji si, že jsme tam mívali autobus – byla to barevná kláda s obrovským volantem, kterým jsme museli vždycky točit dva. Byl obrovský. Ostatní děti za námi seděly na sedačkách.

Pak si vzpomínám na úžasný hon na angličáky, indiány a kovboje. Dodnes mám v plechovce schovaných asi deset angličáků, pro případ, že by se nám ke dvou dcerám narodil ještě syn (smích). Někdo z příbuzných je sehnal v tuzexu, jiné byly z NDR nebo Maďarska. Anebo na pouti, ale byly za spoustu sražených špejlí.

Když jsem byl kluk, hodně jsem si s nimi hrál a když jsem nějaký omlátil, vždy mi to bylo líto. Asi dva mám opravované. Protože jsem nevěděl, co s nimi, kradl jsem své o deset let starší sestře laky na nehty a podle barvy jsem se snažil angličáky opravit. Dodnes mám malý mercedes, který má otřískané dveře i střechu a je opravený tím lakem.

Když byli jednou naši v Německu na nákupech, nemohl jsem dospat a říkal si: „přivezli něco, nepřivezli něco?". Otevřel jsem kufry a našel velikánskou ve slídě zalitou placku, ve které bylo asi pět indiánů a pět kovbojů. Dodnes to mám před očima – byl tam gumový oheň, nad kterým se něco opékalo a u toho seděl na bobku malý indián s úžasnými péry na čelence.

Koukal jsem na to, úplně mi tekly sliny a pak jsem to zase schoval, protože jsem se lekl, že kdyby rodiče zjistili, že jsem se jim hrabal ve věcech, tak by mi to nedalo. Jednou tatínek odněkud přijel a položil mi na polštář krabičku s angličákem – motorkou. To byla neskutečná vzácnost.

Pomáhal jsem při stavbě školy

Marek VochozkaRektor Vysoké školy technické 
a ekonomické v Českých Budějovicích, kde žije.

Dětství jsem strávil na sídlišti Šumava, tehdy sídlišti Vítězného února v Českých Budějovicích. Vybavuji si, že tam naproti prodejně potravin stála velká socha Klementa Gottwalda.

Vzpomínky na dětství mám perfektní, jako malí jsme si samozřejmě neuvědomovali, že žijeme v totalitním režimu. Přistěhovali jsme se na sídliště v době, kdy tam byla spousta mladých rodin, takže se utvořila veliká parta dětí, já mám navíc čtyři sourozence.

Čas jsme trávili hlavně venku. Tehdy vznikl oddíl TJ Pedagog, kam jsem chodil hrát fotbal. Dále se pořádaly soutěže jako Partyzánský samopal nebo Dukelský závod. Tam jsme procházeli jednotlivá stanoviště, házeli granátem nebo stříleli, ale také tam byla zdravověda a vědomostní test. Když jsem jako první dostal otázku, kdy a kde se narodil Klement Gottwald, měl jsem se správnou odpovědí trochu potíže. Tenkrát jsme ale neviděli, jak jsou ty závody ideové, byla to pro nás zábava, líbilo se nám, že jsme si mohli třeba zastřílet.

Kromě toho si vzpomínám i na kulturní akce, například promítání v kinosále nad obchodním domem, každou sobotu tam za korunu promítali pro děti filmy a pohádky.

Zpestřením byly Akce Z. Dospělí je neměli rádi, ale pro děti to bylo zajímavé, měly pocit, že něco dělají. Takhle jsem například pomáhal při stavbě Základní školy Emy Destinnové, kam jsem pak také chodil. Méně příjemné bylo, když jsme chodili v sobotu nakupovat a museli jsme ve frontě čekat už jen na košík. Přesto jsme jako děti ani tohle negativně nebrali.

Více vzpomínek k 25. výročí sametové revoluce v pátečním tištěném vydání Deníku.

Autor: Redakce

14.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:
Novou cisternovou automobilovou stříkačku pořídil městys Ledenice dobrovolným hasičům díky dotaci.

Hasiči mohou stříkat o sto šest

Zbraně z Prachaticka zajištěné Národní centrálou proti organizovanému zločinu z Českých Budějovic.
8

Muži z Prachaticka předělávali zbraně na střelbu dávkou a vyráběli k nim tlumiče

Zloděj zavítal do zahrádkářské kolonie

České Budějovice – Zloděj se vloupal do sklepa domku v zahrádkářské kolonii v ulici Vl. Rady. Majitelé objektu, kteří ho přijeli po čtrnácti dnech zkontrolovat, zjistili, že se na jejich zahradu dostala škodná.

Chovatelé v Horní Stropnici opět chystají společnou výstavu

Horní Stropnice - Již 3. společnou výstavu chovatelů z regionu chystají v Horní Stropnici.

Lidická třída je znovu otevřena

České Budějovice – Ve čtvrtek 19. října se znovu otevřela pro automobilový provoz celá českobudějovická Lidická třída. O několik dnů dříve, než se původně předpokládalo.

AKTUALIZOVÁNO

Superdebata Deníku: nikdo nechce vládu ANO. Ať už bez Babiše, nebo s ním

/SLEDOVALI JSME ON-LINE, GRAFIKA, VIDEO/ Pouhý den před sněmovními volbami se v redakci Deníku sešla desítka zástupců politických stran při předvolební superdebatě. Na přetřes přišla všeobecně probíraná témata - ať už elektronická evidence tržeb, přijetí eura či přijímání migrantů. Z odpovědí také vyplynulo, že favorit voleb ANO to bude mít v případě výhry s formováním vlády složité. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení