Houbařské poradny po celé republice mají pohotovost a zhruba od minulého týdne začínají být stále častěji navštěvovány. Lidé se přicházejí poradit s těmi druhy hub, jejichž jedlostí si nejsou jistí, například s holubinkami. Častější pozor by si však měli dávat u těch druhů, které působí nejznáměji, zejména pak u žampionů a hřibů. Oba velmi populární druhy jedlých hub mají totiž své "dvojníky", které mohou způsobit zdravotní problémy.

Nejzrádnější je žampion zápašný

Se žampionem, popřípadě s bedlou vysokou lze zaměnit naši nejjedovatější houbu muchomůrku zelenou, zvanou též muchomůrka hlíznatá, která podobně jako ostatní houby v současnosti poměrně hojně roste. Muchomůrka se nicméně liší od žampionu známým "kalichem", zvaným také "kalich smrti", který zespodu obepíná její nohu a u žampionu i u bedly chybí. Odlišná je také barva lupenů pod kloboukem houby, u žampionu jsou světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé.

Muchomůrka ale není jedinou houbou, která se s jedlým žampionem zaměňuje. "Statisticky nejvíc otrav u nás způsobuje jedovatý žampion zápašný či pečárka zápašná, protože je velmi podobný jedlému žampionu polnímu i žampionu dvouvýtrusnému a roste i na podobných lokalitách," uvedla pro Deník Tereza Tejklová, mykoložka a kurátorka fondu mytologie z Muzea východních Čech v Hradci Králové. Ročně podle ní jde zhruba o desítky až stovky případů.

Důsledkem otravy žampionem zápašným bývá především intenzivní zvracení. Životu nebezpečný může být v případě, kdy ho zkonzumuje někdo se žaludečními vředy, protože v důsledku náhlé nevolnosti může dojít k jejich protržení.

Čtenáři Deníků jsou vášniví houbaři. Podívejte se na jejich úlovky:

Od jedlých žampionů se žampion zápašný liší zbarvením v místě oškrabu - pokud poškrábeme zápašný žampion na klobouku či noze, zprvu okamžitě zežloutne (až do barvy vaječného žloutku), po chvíli však místo zešedne a vrátí se do matné podoby. U jedlých žampionů se při poškrábání zprvu žádná reakce neobjeví, ale po čase poškozené místo lehce zežloutne.

Druhým vodítkem je zápach houby. Zatímco jedlé žampiony mají příjemnou vůni připomínající například anýz, zápašné žampiony bývají cítit jakoby karbolem. Pozor by si však měli dávat kuřáci, jejichž čichové buňky bývají narušeny a karbol nevnímají. 

Pozor na žlučáky a kříště

Časté záměny provázejí i sběr hřibovitých hub, zejména těch často se vyskytujících. "Jedlé druhy hřib hnědý i hřib smrkový jsou snadno zaměnitelné s nejedlým hřibem žlučníkem. Ve vyšších polohách pak roste hřib kříšť, který je zrádný v tom, že je na pohled opravdu velmi hezký, ale také nejedlý," popisuje Tereza Tejklová.

Hřib žlučník, zvaný také podhřib žlučový nebo hřib hořký (lidově se mu říká hořčák či žlučák) roste v jehličnatých i listnatých lesích, a nejvíc právě v srpnu a září. Často se vyskytuje ve společnosti jiných hřibů, což je také důvod, proč bývá zaměňován. U velkých kusů jsou jeho typickým znakem narůžovělé rourky ze spodu klobouku (v mládí jsou rourky bílé) a výrazná struktura síťky na noze. 

Hřib kříšť patří mezi tzv. modrající a barevné hřiby a je zaměnitelný s jedlými hřiby podobného druhu - například s hřibem kovářem nebo kolodějem. Od těchto jedlých "modráků" se však liší barvou pórů pod kloboukem, které jsou u kříště žluté, nikoli červené.

Kříšť se svým zbarvením částečně podobá také jedovatým zástupcům hřibů, zejména nejznámějšímu hřibu satanovi, ten se však se však nevyskytuje v horských oblastech pod jehličnany jako kříšť, ale spíš v teplých nížinách pod listnáči na vápenitých půdách. Zralý satan je navíc dobře poznatelný dík svrchnímu zbarvení klobouku, který není hnědý, ale spíš stříbřitě šedý až bělavý.

Poměrně zrádnou hřibovitou houbou je podle Terezy Tejklové také méně známý hřib medotrpký, který roste v teplejších lokalitách a často i na hrázích rybníků. "Ve východních Čechách se objevuje poměrně hojně i ve městech. Zrádný je v tom, že jeho chuť se - na rozdíl od podhřibu žlučového - jeví zpočátku jako příjemná a její hořkost se projeví až po chvíli. Ve skutečnosti je ale nepoživatelný," zmiňuje Tereza Tejklová.

Také tento hřib patří mezi barevné a modrající hřiby. Atypický je zejména svým výskytem, protože roste zejména v teplých listnatých lesích nebo na už zmíněných hrázích rybníků v nížinách a pahorkatinách. Výrazným poznávacím znakem je žluté zabarvení třeně a bílý až světle hnědý povrch klobouku.

Není bedla jako bedla

Mezi nejpopulárnější houby českých lesů bezesporu patří i bedla vysoká, která má tu přednost, že většinou roste v trsech, takže zaručuje bohatý úlovek, a z jejích klobouků se dají (podobně jako z klobouků žampionů nebo muchomůrek narůžovělých zvaných masák) smažit velice chutné houbové řízky. Ale i bedla, přestože se vyznačuje velmi známým a charakteristickým zjevem, má své zrádné dvojníky.

"V letošním roce se ve větším množství objevila v českých lesích bedla Bresadolova, která při konzumaci způsobuje zažívací obtíže. Roste trsnatě jako běžná bedla, vypadá také velice hezky, ale bohužel je mírně jedovatá," říká Tereza Tejklová. Bedla Bresadolova se v Česku rozšířila patrně s používáním štěpky a objevuje se zejména na místech ovlivněných člověkem, kde právě štěpka slouží k výrobě kompostu - na zahradách, v sadech a parcích. Houba totiž potřebuje ke svému růstu silnou vrstvu tlejícího listí či jehličí, a to jí štěpka poskytuje. Od klasické bedly se bedla Bresadolova liší silnější nohou a místem výskytu, protože roste právě na kompostu, skládkách dřeva a podobně.

"Vyskytuje se už u nás poměrně dlouho, ale lidé ji zatím moc neznají a občas se s ní někdo přiotráví," vysvětluje Tereza Tejklová.

Kromě jedovatých a nejedlých hub by si podle ní lidé měli dávat pozor i na staré plodnice a plesnivějící jedlé houby. Sklon k nezdravému plesnivění mají zejména známé suchohřiby babka, které patří v českých lesích mezi vůbec nejhojnější. Přestože jsou jedlé, právě kvůli výskytu častých plísní se jim zkušenější houbaři spíš vyhýbají.

"V tuto chvíli rostou houby dobře, proto by lidé měli sbírat jen opravdu zdravé plodnice a všem starým nebo plesnivějícím houbám se vyhnout. Nemusí se obávat, že by nenasbírali, hub je dost," uzavírá Tereza Tejklová.