Vystudoval strojírenství, ale už dlouhá léta pomáhá tělesně postiženým dětem. Sedmačtyřicetiletý Marek Wolhgemuth 
z Českých Budějovic pracoval na stavbě centra Arpida, postupně vyměnil lopatu za administrativu a na začátku letošního roku se stal ředitelem.

Jak se změnil váš běžný život nástupem funkce ředitele?
Člověka to samozřejmě ovlivní, je tam najednou velká zodpovědnost a už nemáte žádná zadní vrátka. To je někdy těžké.

Jak dlouho působíte v Arpidě?
23 let. Nastupoval jsem vlastně jako pomocný dělník, když parta ochotných amatérů připravovala pozemek na stavbu. Nejdřív jsem dělal 
s lopatou, potom se začaly řešit ekonomické, správní a administrativní věci. Postupně toho přibývalo a já holiny vyměnil za papuče a dělal ekonoma. Pak jsem se ještě stal zástupcem ředitele.

Původně jsme ale vystudoval strojařinu. To je docela zvláštní posun k sociální oblasti.
Byl to takový zlomový okamžik, kdy jsem puzen čerstvou vírou chtěl dělat něco trochu jiného než mašiny. Ptal se, kde můžu pomáhat a dozvěděl se, že shání lidi na stavbu Arpidy. Vyrazil jsem tam a ten den nastoupil. Tím se to rozjelo. Od roku 2000 jsem si ještě doplňoval vzdělání na Zdravotně sociální fakultě. Obor byl pro mě zajímavý, protože už jsem v něm několik let pracoval a byl rád, že se něco dozvím teoreticky.

Co vlastně Arpida nabízí?
U jejího zrodu byla skupina rodičů, kteří pečovali o děti s postižením. Scházeli se různě po bytech a jednou si řekli, že takhle se to nedá dál dělat, že nestíhají. Kontaktovali tedy pana Miloslava Cibocha, ten se toho zhostil s vervou a rozhodl se postavit centrum. Oslovil firmy a když Česká pojišťovna dala milion korun, byla to ta hybná síla. Do toho přišel s odborným pohledem můj předchůdce Jiří Jankovský a dohodli se s rodiči, že Arpida bude zaměřená na děti s tělesným postiženým. Dnes je to denní zařízení, které se snaží pomoci celým rodinám a zajistit veškeré služby – aby dítě mělo terapie, aby se vzdělávalo, aby mělo trochu jasno o budoucnosti. V Arpidě jsou tedy školy, terapie, denní stacionář, sociálně terapeutické dílny a tak dále.

Je nějaká podmínka pro přijetí ?
Podmínkou je, abychom měli místo a aby dítě mělo ten typ postižení, na který se zaměřujeme. Letos poprvé jsme zaznamenali převis žádostí o mateřskou školu, takže jsme museli dobudovat jednu třídu. Jinak tím, že jsme denní zařízení, je třeba počítat s dojezdovou vzdáleností, asi není ideální, aby k nám někdo dojížděl šedesát kilometrů.

Kolik k vám chodí dětí?
Denně asi 150. Do mateřské školy bereme od tří let, ale chodí i děti menší. Ve chvíli, kdy je diagnostikovaný nějaký problém, se to snažíme v rámci rané péče co nejdřív odcvičit, protože tam se nejvíc spraví. Celkově máme v evidenci asi dva a půl tisíce osob, které nějak čerpají naše služby.

A je nějaká horní hranice, kdy už je dítě moc staré a musí odejít?
Zatím ty hranice pořád posouváme, aby mohly zůstat. Ale jelikož nové děti přichází, tak začíná být problém s kapacitou. Teď vyvíjíme program, který se jmenuje Arpida a co dál? Tím chceme podpořit rodiny, aby hledaly následnou péči, realizaci pro děti někde jinde. Ale je to složité, je v tom hodně emocí.

Sledujete, co se děje s dětmi, když o vás odejdou?
Pokud odejdou na školu, často zůstáváme v kontaktu přes zdravotnické služby, protože u nás dál cvičí. Stává se i to, že se vracejí po letech. Chodí k nám jako žadatelé 
o zaměstnání i jako dobrovolníci. Teď se chystáme dát dohromady nějaký almanach, chceme kontaktovat tyhle lidi a dozvědět se něco o tom, jaký pro ně byl život po Arpidě.

Jaké jsou děti s postižením?
Myslím si, že pro učitele jsou radostí, protože jsou vděčné a spontánní. Jsou to strašně fajn lidi. Oni to nemají lehké, ale ten úděl nesou nějak vesele. Čím to má člověk těžší, tím je pokornější 
a víc chápe jiné. Proto je čest 
v Arpidě pracovat, je to zážitek a jde o něco víc než jenom péči. Díky těmhle dětem je to místo jedinečné.

Jaké je jednání s rodiči, kteří mají postižené dítě?
My chceme, aby byli součástí týmu, snažíme se, aby byli aktivní. Především matky jsou bojovnice, rvou se za svoje děti, což je logické a správné, ale jednání s rodiči je zajímavé a fajn. Už když k nám dítě nastupuje, musí se s nimi probrat, jak se bude postupovat a kam se to bude ubírat. Také vyzýváme rodiče, aby se stali členy občanského sdružení, což znamená, že rozhodují o tom nejpodstatnějším.

Neuvažoval jste nikdy o změně povolání?
Vůbec, já si toho opravdu vážím. Mám sice často hlavu v dlaních, ale to jsou prostě provozní věci a člověk se je učí zvládat. Když jsem si představil sám sebe za rýsovacím prknem jako chrliče nových výkonnějších strojů nebo jako kresliče nepodstatných součástek, tak mě ta vize nijak nelákala. Spíš jsem z toho byl v depresi. I když na mě občas přijde chvilka, že bych skončil, rychle se zase proberu.

V Arpidě i bydlíte. Jak relaxujete? Nemáte toho občas dost?
To víte, že občas ano. Je to trochu uzavřený svět a utéct z něho nejde ani tím, že odejdete. Tahle práce nekončí po osmi hodinách a už léta se mi nepodařilo úplně vypnout. Když mám ale volno, zajedeme si s rodinou na Lipno.

Arpida se začala stavět před 23 lety, letos má výročí 20 let fungování. Jak to oslavíte?
Chceme na sebe trochu upozornit, protože Arpida už se tady stala takovou samozřejmostí, ale ona samozřejmá není. Každý rok musíme sehnat peníze na provoz a každý rok může přijít nějaká pohroma, která způsobí, že Arpida nebude. Chceme, aby o nás lidé věděli, podporovali nás 
a důvěřovali nám. Proto jsme se rozhodli, že akce uděláme trochu víc navenek. Ve středu 23. října bude Den otevřených dveří, dál nás čeká například retropárty, posvícení a děkovná mše. A samozřejmě bude opět Andělská aukce.

Snídali jsme v kavárně Lanna u Dlouhého mostu v Č. BudějovicíchV klidu posnídat, dát si výbornou kávu a přečíst si noviny - ideální start nového dne. OTEVŘENO OD 7:00. Veškeré informace společně s nabídkou snídaňového menu naleznete na www.kavarna-lanna.cz