Smrt Jana Palacha, který zemřel 19. ledna 1969, tři dni poté, co se v Praze na Václavském náměstí polil a zapálil, měla pohnout národem. Dvacetiletý student filozofie chtěl svým činem vyburcovat spoluobčany z lhostejnosti a probudit v nich touhu žít znovu ve svobodě.

Jeho příklad osobní statečnosti, stejně jako oběť Jana Zajíce, který se upálil o měsíc později, patří k nemnoha činům, které vypovídají o hrdinství občanů v době normalizace.

Posmrtná maska
Těžce popáleného Jana Palacha, pocházejícího ze Všetat u Mělníka, odvezli 16. ledna do nemocnice v Legerově ulici, kde po třech dnech zemřel.
Jan Palach zemřel 19. ledna odpoledne. „Měl jsem v nemocnici na popáleninách přítele doktora, který mě k tělu mrtvého studenta pustil,“ vzpomíná sochař Olbram Zoubek. „Sejmul jsem z jeho tváře formu. V ateliéru, který mám nedaleko, jsem udělal odlitek a připevnil ho na destičku,“ říká Zoubek s tím, že Palachova smrt měla velký význam.

„Bylo strašně důležité, že se našel člověk, který národu ukázal, že je možné za pravdu a svobodu platit tím nejcennějším, vlastním životem. Jan Palach svým skutkem rozsvítil světlo proti lhostejnosti. Proto je důležité si jeho hrdinství stále připomínat.“

Na dny, kdy zemřel Jan Palach, s pohnutím vzpomíná také tehdejší student a současný kněz Tomáš Halík z Prahy, který tenkrát ukrýval posmrtnou masku studenta pod kabátem.
„Palachův čin byl spjat s konkrétní dějinnou situací okupované země, a proto je do současnosti nepřenositelný a nenapodobitelný,“ říká Tomáš Halík.
„Pro mladé lidi ve svobodné pluralitní společnosti zůstává výzvou nebýt lhostejným a konformním k věcem, které jsou ve veřejném životě očividně špatné.“

Trvalá výzva
Palachův pohřeb 25. ledna na Olšanských hřbitovech byl manifestací proti režimu a normalizaci, na jeho průběh dohlížela StB. Pobožnost u hrobu na Olšanech tehdy vedl evangelický farář Jakub Trojan.
„V ulicích, kudy procházel pohřební průvod, se shromáždily zástupy pohnutých lidí,“ vzpomíná Jakub Trojan.

„Veřejnost byla závažností a ojedinělostí této události hluboce zasažena. Dokonce i nejvyšší místa si uvědomovala mimořádnost situace. Od počátku jsem byl přesvědčen, že jde o sebeoběť. Všichni představitelé křesťanských církví, když se dozvěděli o Palachově činu, byli zajedno, že nejde o sebevraždu, ale o sebeoběť. V Palachově sebeoběti jde o krajně vypjatý čin člověka, který pro sebe nic nečeká, a naopak všechno svěřuje těm, jimž se tímto činem odevzdává. A protože nic pro sebe nečeká, je jeho sebeoběť trvalou výzvou.“

Oběť Jana Palacha nebyla podle Jakuba Trojana marná. „Dvacet let po jeho smrti, na počátku roku 1989, se konal Palachův týden. Také v listopadových dnech 1989 byla patrná přítomnost jeho duchovní výzvy. Vztyčil znamení, které mocně promluvilo svou bezbranností. Jan Palach dal svůj život, ale nezabíjel druhé.“

Odkaz Jana Palacha má zůstávat stále živým, ale mnozí mladí lidé o jeho činu v současné době moc nevědí.
„Pokud nejsou o Janu Palachovi informováni, pak na tom nesou vinu představitelé starší generace. Na prvním místě rodiče a učitelé,“ myslí si evangelický farář Jakub Trojan.