Byl neúplatným a zásadovým rebelem a jeho písničky se staly proklamacemi většiny národa. Netajil se zklamáním nad tím, jak se vyvíjely další kroky sametové revoluce.

Co by asi tak řekl dnešní době? O Karlovi, jeho životě, představách a názorech jsme si povídali s jeho mladším bratrem Janem, který se po delší a složité cestě také stal písničkářem. A v jeho pořadech, s nimiž jezdí po školách, klubech nebo festivalech, nikdy nechybí vyprávění o Karlovi.

Blíží se dvě Karlova půlkulatá výročí. Vzpomíná se na něho ve vaší rodině v té době nějak intenzivněji?
Vzpomínáme na něho takřka denně. Každý den hoří svíčka za všechny blízké, kteří tady už s námi nejsou. A na Karla vzpomínám navíc i ve svých programech, vždyť to se nedá zapomenout.

Asi se ti přitom vynořují i další vzpomínky na dětství, rodiče…
Táta měl tiskárnu, kterou mu v roce 1950 komunisti rozbili, a pak byl nasazen do výroby. Smýkali s ním od jedné nádeničiny k druhé, až to zákonitě odneslo jeho zdraví. Maminka začínala jako kreslička u Baťů, pak byla doma s dětmi a v zaměstnání končila jako vedoucí prodejny nábytku. Byli jsme vychováváni jako individuality. Hodně se u nás četlo, zpívalo a spoustu času jsme trávili v přírodě. Ovšem pěstní právo se u nás nedrželo, táta vždycky tvrdil, že facka není argument.

Jaký byl tvůj vztah ke Karlovi?
Karel byl odmalička rebel. I na rodinných fotkách se všichni usmívají, jen on se mračí. Když si postavil hlavu, nikdo s ním nehnul. Třeba na základce si učitelka umínila mít ve třídě stoprocentní účast žáků v Pionýru, ale Karel se zasekl, že on je skaut a ne pionýr. Poslala tedy největšího kluka ze třídy, aby mu domluvil, ten skopal Karla ze schodů, ale stejně s ním nic nepořídil. Zákonitě byl starší brácha pro mne vzorem, jenomže bráška u ničeho dlouho nevydržel, při prvním nezdaru všeho nechal a mně to pak zůstalo… Vlastně mě ty převzaté záliby drží dodnes – ryby, sbírání kamenů atd.

Vzpomínáš si na první Karlovy písničkové pokusy?
Začínal vlastně s básničkami z nešťastné platonické lásky. V Bechyni pak chodívali se sestrou dolů do loděnice, kde se scházela trampská osada Zlatý klíč, kam patřili například bratři Ryvolové, a tam se naučil hrát trampské písničky. Bylo jen otázkou času, kdy se začaly rodit i jeho první autorské věci. Ta úplně první ale nebyla ani trampská, ani milostná, spíš srandistická - jmenovala se Potkal jsem svou tchýni na mostě v Bechyni.

Jaký dojem na tebe udělalo první zhlédnuté Karlovo vystoupení?
Vlastně jsem ho až do jeho odchodu do exilu, což bylo 9.září 1969, naživo neviděl. V době jeho začátků jsem byl na vojně, pak se on potuloval po koncertech po republice a doma v Novém Jičíně se takřka nezdržoval. A já měl v té době plno starostí o holé živobytí a zajištění své mladé rodiny. Poprvé jsem viděl Karla na pódiu až 12.března 1990 v Novém Jičíně, kde v polovině koncertu přišli estébáci a nechali vyklidit sál, že je tam někde bomba. Koncert se dohrál v repríze později.

Jak na tebe působily Karlovy protestsongy?
Logicky jsem byl na něho pyšný. S „Bratříčkem“ například vyhrál několikrát soutěž „Dvanáct na houpačce“ a dost se jeho věci hrály v rozhlase, lidi ho brali… Jenomže pak přišel Gustáv Husák, normalizace a bylo po hraní.

Jaké to pro vás bylo po Karlově odchodu?
Dcerka byla tehdy malinká, zaměstnání finančně chabé, pomáhali nám rodiče z obou stran… V roce 1971 zemřel otec a Karla nepustili ani na pohřeb. Asi měsíc nato mě vyhodili z práce, jako civilní zaměstnanec vojenské opravny tanků jsem se stal nežádoucím.
Ještě několikrát jsem pak byl nucen zaměstnání měnit. Ačkoliv jsme byli pochopitelně jako rodina sledováni, přesto se poslouchala Svobodná Evropa a také Karlova tvorba se k nám vždycky nějakým zázrakem dostala. Nikdy jsme nezjistili, kdo ty nahrávky odesílal, adresy byly fiktivní. Dvě desky například přišly v přebalech vážné hudby.

Jak bratr prožíval posametové změny?
Karel se vrátil 30.listopadu 1989 na sociální vízum – mamince na pohřeb. Její srdíčko nevydrželo ten obrovský nával euforie nad tím, že se starý režim hroutí jako domeček z karet a že se Karel může vrátit. Bohužel setkání s ním už nestihla. Karel se pak hlásil nově zvolenému prezidentovi Václavu Havlovi do takzvané politické služby, ale ten ho vypoklonkoval, aby raději hrál a zpíval. Zřejmě se jim se svou nesmiřitelností ke šlendriánu a všem těm kotrmelcům novodobých politiků nehodil do krámu.

Co ho nejvíc nadzvedávalo?
Vývoj po sametové revoluci nesl těžce a nepřestával se strefovat do všech těch nově se vynořujících nešvarů. Strašně se užíral tím, že se k moci prodrala spousta zlatokopů, kteří hleděli a dosud hledí jen na vlastní prospěch, ale silně se ho dotklo i rozdělení státu a skutečnost, že Češi nehledali své vzory v nejlepších z nejlepších v české historii, a raději se vrátili ke Švejkovi.

Myslíš si, že se zklamání podepsalo i na jeho předčasném odchodu?
Objektivně musím přiznat, že Karel si uměl života bohémsky užívat a jak se říká – pálil svíčku z obou stran, což mu rozhodně nepřidalo. Ale i to zklamání hrálo svou roli…