Po svém tatínkovi, který byl náčelníkem Sokola v Borovanech, zdědil Jan Waldauf vřelý vztah k sokolství. Sokol znamenal nejen pravidelnou fyzickou průpravu, ale především čestné jednání.

Naučil se držet hlavu zpříma, neuhýbat pohledem a dostát danému slovu. Lidé ryzího charakteru ale nebývají všemi oblíbeni, zvláště v totalitních režimech.

Na radu otce, týraného nacisty, se proto Jan Waldauf brzy po nastolení komunistické diktatury vypravil do svobodného světa.

Rodák z Nových Hradů Jan Waldauf prožil mládí v Olešnici a Českých Budějovicích. Pro exil se rozhodl jako devatenáctiletý.

Jeho novým domovem se stala Kanada, kde pokračoval v naplňování sokolských ideálů. Vystřídal funkce sokolského náčelníka v Torontu, náčelníka župy a zahraničního sokolstva, napsal knihu o historii Sokola. Přestože za rok oslaví životní osmdesátku, pokračuje s pečlivostí v plnění úkolů pokladníka a jednatele torontské odbočky.

Ve středisku Sokola na Gladstone Avenue v Torontu odpovídal Jan Waldauf na otázky pro Českobudějovický deník.


Jak dlouho již žijete v Kanadě?
Od roku 1949. V osmačtyřicátém jsem odešel z Českých Budějovic, strávil jsem necelý rok v německých uprchlických táborech. Posledním byl Ludwigsburg u Stuttgartu, a v dubnu devětačtyřicátého jsem konečně přišel do Kanady.


Co bylo hlavním podnětem k vašemu odchodu z vlasti?
Určitě 11. všesokolský slet v Praze roku 1948, provázený různými protikomunistickými demonstracemi, těch jsem se aktivně zúčastnil. Nevím, zda by mě za to jakýmkoliv způsobem pronásledovali, ale nechtěl jsem na to raději čekat.
Můj otec byl zavřený v nacistickém koncentračním táboře Dachau, skoro šest let od září 1939 až do osvobození v pětačtyřicátém. Sám mi v roce 1948 říkal: tady to nevypadá dobře, bylo by lepší, kdybys odešel. Tak jsem tedy odešel.


Celou válku vám otec chyběl, tak proč jste neodešli spolu, ale znovu se od sebe odloučili?
Tatínek na tom nebyl zdravotně dobře a chtěl zůstat doma. V roce 1949 zemřel na následky útrap v koncentračním táboře, bylo mu čtyřicet sedm let.
Pro celý život jsem si odnesl vzpomínky na krátké, ale velice intenzivní období mezi pětačtyřicátým a osmačtyřicátým rokem, kdy se mi tatínek opravdu hodně věnoval. Měl jsem určitou výhodu v tom, že jsem byl jedináček. Náš vztah byl spíše jako kamarád s kamarádem než otec se synem, vnímal jsem to jako velice hezké časy.
Dělali jsme různé věci, samozřejmě většinou v Sokole. Byli jsme u toho, když se obnovovaly sokolské jednoty, jezdilo se na veřejná cvičení a závody.


Můžete přiblížit atmosféru poválečného období v Českých Budějovicích a v naší republice?
Řekl bych, že vládlo všeobecné nadšení. Válka skončila, a přestože podmínky nebyly ideální, přece si každý myslel, že teď máme zase svobodu a můžeme si dělat takříkajíc co chceme, vybudujeme si svůj vlastní stát.
Netušili jsme, co se může přihodit, byli jsme optimističtí a předpokládali, že k nějaké výrazné politické změně prostě nedojde. Nebáli jsme se. Počítali jsme s tím, že nakonec se nepřekoná takový ten demokratický nádech, který vždy v českém národě byl. A v tom jsme se všichni mýlili.


Spontánní nadšení se proměnilo v nadšení umělé a násilně uchopená moc obrátila všechno naruby. Asi se vám nedýchalo lehce?
Spolu s celým sokolským hnutím jsem se přenesl přes únorový puč k červencovému všesokolskému sletu, který jsme dlouho připravovali.
Ale deset dní po skončení sletu jsem přecházel hranice, takže ten skutečný komunistický nápor už jsem nezažil ve vlasti. Slyšel jsem o něm v německém uprchlickém táboře a potom v Kanadě.


Nelegální odchody z Československa se často měnily v dramata. Co váš případ?
Měl jsem výhodu, že jeden náš známý sokol bydlel v Horním Dvořišti a jako finanční strážník, v té době již propuštěný, znal výborně hranici.
Dal mi velmi dobré tipy a já přešel za bílého dne bez jakýchkoliv problémů pěšky do Rakouska. Bohužel do sovětské zóny. Musel jsem se trochu potloukat po Rakousku, než se mi podařilo v Linci přejít do zóny americké.


Sledovat zdálky, co se doma děje, a nemít možnost zasáhnout, muselo být asi frustrující.
Bylo to kruté, zvlášť pro rozdělené rodiny. Řada mužů utekla sama, protože jim hrozilo zatčení nebo jiné pronásledování. Zanechali ale doma manželky s dětmi a nakonec byli bez nich celých čtyřicet let. Pro nás mladé kluky nebyla situace až tolik nepříznivá. Samozřejmě člověk cítil jakýsi stesk po domově, ale na druhé straně viděl něco nového, jiný život a podmínky. Bylo v tom určité dobrodružství. Vyvstala nutnost učit se řeč země, do které člověk přišel, a byl svým způsobem zaměstnán i duševně. Aspoň neměl tolik času vzpomínat a tesknit.


Po příchodu do Kanady jste se hned dostal do Toronta?
Kdepak. Podmínkou emigrace do Kanady bylo zavázat se na jeden rok práce v dolech, lesích nebo na farmách. Pracoval jsem jako pomocný dělník na farmě asi sto šedesát kilometrů na sever od Toronta. Nebyla to vůbec špatná věc.
Žil jsem s rodinou farmáře, musel se naučit anglicky, což zpočátku probíhalo spíš rukama a nohama. Ale po roce na farmě, když jsem pak přišel do města, dokázal jsem se už domluvit.
Také jsem přivykl kanadskému stylu života. To by se jen tak nestalo, kdybych pracoval u nějakého městského podnikatele, který by byl českého nebo jiného evropského původu.


Čím jste se v Kanadě dále živil a čím se zabýval?
Další necelý rok jsem dělal dřevorubce. Spíše jsem si hrál na dřevorubce v lese, takových šestnáct set kilometrů severozápadně od Toronta. Poznal jsem krásnou krajinu, denně jsem viděl medvědy, dikobrazy a hlavně polární zář. Ohromný zážitek.
Po návratu do města jsem pracoval necelé dva roky na nočních směnách jako skladník v potravinářském průmyslu a pak jsem se pomalu dostával ke svému oboru.
Už doma v Českých Budějovicích jsem dělal účetnictví a také v Torontu jsem byl účetním. To se mi hodilo i k funkcím v Sokole.
Přišel rok osmdesát devět a s ním netušené možnosti.
Ani jsme nechtěli věřit, že skutečně komunismus padl. Když se to stalo, tak člověk nevěděl, jak se dostat co nejdřív domů. V devadesátém jsme jeli do vlasti poprvé. Ze všesokolského sletu v Paříži jsme zamířili do Prahy, kde se rovněž konalo první sokolské setkání. Říkalo se tomu Fučíkův park kultury a oddechu nebo tak nějak, kde jsme vystupovali.
Hlavně se ale člověk vrátil do míst, kde vyrostl, chodil do školy a ještě tehdy po těch dvaačtyřiceti létech potkal některé kamarády a spolužáky.
Bylo to něco, co se dá těžko popsat. Víte, už jsme se vzdali naděje, že něco takového bude možné. A najednou se to stalo.


Věděl jste vůbec, jak se říká, kam dřív skočit během své první návštěvy ve staré vlasti?
Popravdě to bylo dost hektické. Snažil jsem se využít každou minutu. Odvezl jsem si spoustu silných dojmů a zážitků. Vypravil jsem se na Slovensko, kde jsem nikdy předtím nebyl, stejně jako moje manželka, která přišla do Kanady jako desetileté děcko z Domažlic.
Projezdili jsme celou republiku, tehdy ještě československou. Byli jsme až na Dukle a ve Vranově, v Košicích, projeli jsme křížem krážem celou Moravu.
Navštívili řadu míst v Čechách a hlavně v mém rodném kraji na jihu Čech – Nové Hrady, Borovany, Trhové Sviny a samozřejmě České Budějovice.


Návratů do míst, kde jste prožil dětství a mládí, jste podnikl již několik. Kdy chystáte další cestu do své rodné vlasti?
V jižních Čechách jsem byl naposledy v roce 2006, kdy se konal sokolský slet. Nemohl jsem odjet z Prahy, aniž bych se nepodíval do Českých Budějovic a neprojel všechna důvěrně známá místa.
Letos se znovu chystáme, ale nevím, jestli se to kvůli zaneprázdnění povede. V každém případě příští rok na devadesát procent zase domů pojedeme.
Dokud člověk může, tak se chce podívat na místa, kde prožil svoje mládí. To je samozřejmá touha každého. Pro mne osobně je motivací spatřit znovu místo, kde jsem přecházel hranice, a vyvolat si dávné vzpomínky.

Ladislav Lhota