Akce pořádané k autorovým 75. narozeninám zaujaly již stovky diváků a čtenářů, kteří se mohli seznámit s rozsáhlou černobílou i barevnou tvorbou fotografa, jenž působil od roku 1973 v ČTK, od roku 1996 v Mladé frontě Dnes a od roku 2007 v našem Deníku. Obě výstavy potrvají do konce měsíce a ve středu 6. března od 16 h se na radnici koná komentovaná prohlídka a setkání s autorem, který zde bude podepisovat i svoje knihy.

Co říkáš oběma výstavám, představujícím jen docela malý zlomek tvé mnohaleté práce pro agenturu a noviny, ale i volnou tvorbu, kterou fotíš jenom tak pro radost?
Jsem zaskočený, ale je moc příjemné vidět všechny tyhle snímky, které vznikaly několik desetiletí, pohromadě a najednou. Potěšilo mě, kolik přišlo lidí na obě vernisáže, stejně jako že si kupují mou knížku fotografií, která nedávno vyšla. Všem moc děkuji a myslím to fakt vážně.

Jaroslav Sýbek a jeho svět skrz hledáčky fotoaparátů.Jaroslav Sýbek a jeho svět skrz hledáčky fotoaparátů.Zdroj: Jaroslav Sýbek

Na obě vernisáže ti přišli mnozí jihočeští kolegové fotografové, které roky znáš.
Když se trochu pochlubím a zmíním nějaká jména, tak mýma rukama prošel Míša Sváček, kterého jsem přijímal jako fotoreportéra do Mladé Fronty, dále David Veis, který tady začínal a fotil pro ČTK, nebo Venca Pancer, který byl v Prachatických listech a později se mnou v Deníku, než odešel do ČTK. Dennodenně jsme se potkávali v redakci nebo na různých akcích. Kde dneska ty kluci s tím, co dovedou, jsou, zatímco já už jsem jenom zapšklý starý externista…

I jako externista fotografuješ denně události, obyčejné lidi i osobnosti, ale i přírodní motivy, jako východ slunce, pohledy z Kletě nebo mlhy, válející se po loukách. Jsi víc duší zpravodajský fotograf, nebo romantik?
Když jsem počátkem 80. let přišel sem do Budějovic, jezdil jsem jako agenturní fotograf po celém kraji. Zpátky do redakce jsem se nevracel nikdy po hlavních cestách, ale vždycky po vedlejších, takže jsem projížděl po kopcích malé vesničky. A tehdy jsem k přírodě přilnul. Do té doby jsem totiž předtím nefotil krajinky ani východy nebo západy slunce, protože v Praze, kde jsem pracoval, to ani nešlo. Musel bys jet z města 30 kilometrů, abys pořádně zachytil východ slunce. Příroda mě najednou čapla teprve až tady v jižních Čechách.

Jaroslav Sýbek a jeho svět skrz hledáčky fotoaparátů.Jaroslav Sýbek a jeho svět skrz hledáčky fotoaparátů.Zdroj: Jaroslav Sýbek

Kdy jsi přišel z Prahy do jižních Čech?
Jezdil jsem sem na jih už v roce 1979 s kolegou, který byl specialista na diáky, zatímco já dělal černobílou fotografii. Přijížděli jsme jednou za dva týdny na tři dny, kdy jsem připravil různé reportáže. Na konci roku 1980 jsem si řekl, že tady chci už být napořád, a pak jsem dostal svobodárnu v Dlouhé ulici vedle Uranu. Když jsem později začal v redakci vrčet, aby mi dali byt, protože jsem se už oženil, tak mi dali byt. Jsem tedy v Budějovicích od roku 1980, rok nato jsem se oženil.

Kromě focení ses tu hned skamarádil s místními výtvarníky. Znáš Bedřicha Čermáka nebo Jardu Platila, kteří chodí ke stolu štamgastů v Masných krámech…
Všechny tyhle lidi jsem poznal jen proto, že jsem začal chodit do Masných krámů. Dělal jsem v Praze, a vždycky jsem říkal, že tady na jihu mám všechny příbuzné. Tady se narodil můj táta a sem jsme jezdili na dovolenou. Na prázdniny jsem jako kluk jezdil do Lučkovic u Mirotic, kde jsem měl tři bratrance. Spolu jsme vytvořili obávané komando a pořádali loupeživé nájezdy do okolních zahrad a polí. Zdeněk Rubeš, kterého jsem tady nahradil v budějovické redakci ČTK, mě vzal jednou na hříbek do Masných krámů, kde se tihle zajímaví ušáci scházeli, a odtamtud jsem potom znal spoustu lidí. Byla to tehdy ještě krásná doba, kdy se lidi sčuchávali, což bylo nádherný. Béďu jsem poznal v roce 1982, kdy jsem začal lézt do Masných krámů, kam všichni lezli už dávno přede mnou. Díky Zdeňkovi Rubešovi jsem si mohl mezi ně sednout. Byl jsem zpočátku náplava, což se pomaličku měnilo. A od té doby sem pořád chodím.

Jaroslav SýbekJaroslav SýbekZdroj: Deník

S dalším kamarádem malířem Pavlem Kalistou jsi zase jezdíval na Šumavu.
Vzpomínám rád na tyhle úžasné šumavské výlety, které byly plné focení, malováni i pití. Pavlík měl přímo pod hradem Kašperk nádhernou chalupu po rodičích. Večer jsme šli někam do přírody a pořád jsme hrad viděli. Pak jsme se vrátili, dali si pár piv a zalezli do chaty. Měl jsem auto, zatímco Pavlík ne. Jezdili jsme i tam, kam se nesmělo. Znal na Šumavě úžasný místa, o kterých jsem do té doby nevěděl. Později jsem se tam bez něj dostal už jen třeba dvakrát nebo třikrát. Měli jsme sedm nebo osm společných výstav, já fotky, on obrázky. Z Kašperek znal doktora Horpeniaka, který zde vedl muzeum a kde nám taky udělali výstavu. Po roce 1990 jsme už v Kašperkách výstavu neměli. Asi v roce 1986 nebo 1987 mu chatu někdo vypálil, a tím skončilo i naše společné putování po Šumavě, na které moc rád vzpomínám. Bohužel Pavlík před rokem zemřel.

Tvoje fotky dělaly radost v novinách skoro každý den, protože jsi pořád fotil. A je jedno, jestli celebrity, nebo obyčejné lidi.
Radši fotím obyčejný lidi, ale fotil jsem i nějaké prezidenty, vzpomínám si třeba na Václava Havla po povodních v roce 2002 nebo Miloše Zemana. Kdysi ještě v ČTK jsem fotografoval při návštěvě Krumlova prince Charlese, který se loni stal anglickým králem. Mám ale větší radost, když v novinách vyjde třeba fotka kamaráda Lišáka, jak koupe psa v kašně, nebo ušáka Karla, který jako vždycky přinesl z lesa plný košík hub.

Jaroslav Sýbek.Jaroslav Sýbek.Zdroj: Jaroslav Platil.

Fotografuješ hlavně ve městě a v jižních Čechách, ale dvakrát ses v létě vypravil s fotoaparátem na Koločavu na Podkarpatskou Rus. Proč?
Protože jeden můj kamarád pitomec mě k tomu v roce 2018 přemluvil, ale říkal jsem si tehdy - nakonec proč ne? Už nikam nejezdím, všechno prolemtám, maximálně si koupím vybavení pro focení. A začal jsem se těšit, protože měla jet hromada lidí, které znám, což mi dělá radost. Neměl jsem touhy přelézat poloniny a toulat se po kopcích jako ostatní. Přišlo mi srandovní, když jsem viděl kamaráda v bundě za deset litrů a v botách za pět litrů, zatímco já odjel v sandálech a v nich jsem tam pak celý týden chodil. Koločava a Četnická stanice, kde jsme bydleli, byly velice příjemné. Dlouhá cesta byla sice otravná, ale to se nedá nic dělat, když jedeš tak hrozně daleko. Stáli jsme dvě nebo tři hodiny s autobusem na slovensko-ukrajinských hranicích, ale i ty se daly přežít. Koločava je příjemná, milovaná vesnice. Když potřebuješ vlézt do kostela, zatelefonuješ, a oni tě tam pustí. Lidičky jsou bezvadný a na nás české turisty zvyklí. Žádný problém s nimi nebyl, i když se někdo třeba kousnul a zpíval v hospodě ruskou písničku. Nikam jsem se necpal ani nemusel ťapat s ostatními po kopcích, zkrátka pohoda, nádherní lidé a nádherná příroda. Proto jsem tam jel i další rok.

Měli jsme se tam vypravit spolu i napotřetí, jenže přišly roky s covidem, kdy se nesmělo cestovat, a pak válka v Ukrajině, takže pandemie a Rusové naše plány zhatili.
Hned na začátku války v únoru 2022 jsem byl fotit v hotelu na Hluboké uprchlíky z Koločavy, ženy a děti. Pomoc jim zajistil starosta Tomáš Jirsa, který na Koločavu několik let jezdí a pomáhá jim tam, a kterého jsme tam jednou i potkali. Jedna uprchlice, kterou jsem teď tady fotil, si na mě vzpomněla, jak jsme u nich na Koločavě byli. Pracovala totiž na Četnické stanici, kde jsme tehdy spali a jedli. Tak se tam třeba zase potkáme, až válka skončí.

Fotoreportér Jaroslav Sýbek se narodil 1. listopadu 1949 v Praze. Absolvoval strojní průmyslovku se zaměřením na naftové motory. Byl zaměstnán jako konstruktér ve Výzkumném a vývojovém podniku Jawa Strašnice. V letech 1973 - 1996 pracoval v ČTK, od roku 1982 působil v Č. Budějovicích. V roce 1996 nastoupil do krajské redakce Mladé fronty Dnes, roku 2007 přestoupil do redakce současného Deníku jižní Čechy, kde po odchodu do důchodu zůstal fotografovat jako externista. Je ženatý, s manželkou Jaroslavou mají syna a bydlí v Českých Budějovicích.