„Proč? Proč se něco mění a komplikuje?“ To je nejčastější otázka, s jakou se na svých cestách setkávají digihlídky, které právě v těchto dnech vyjíždějí do jihočeských obcí, aby pomohli lidem s přechodem na digitální televizní vysílání.

S dvoučlennou digihlídkou vyrážíme z Českých Budějovic o osmé hodině ranní. Tvoří ji řidič Dan Štípek, který usedá za volant již posedmnácté. Na sedadle spolujezdce se u něj střídají tři kolegyně. Dnes je to Veronika Pelcová, kterou tak čeká osmý výjezd.

Oba jsou studenti a digihlídka je pro ně vítanou brigádou. Museli projít technickým školením, ale neméně důležité je podle nich umění mluvit s lidmi. „Ze začátku jsou hodně nedůvěřiví, obvykle myslí, že něco prodáváme,“ vysvětluje Pelcová.

Slunečník do deště

S sebou vezeme informační materiály, dotazníky, skládací stolek se slunečníkem, set–top–box a přenosnou televizi s anténou, díky které můžeme změřit signál. Zdá se však, že především slunečník určitě nebudeme potřebovat. Na přední sklo automobilu totiž dopadá vytrvalý déšť. „Počasí nám nepřeje, bude málo lidí,“ komentuje Pelcová.

Ve třičtvrtě na devět vjíždíme do Velešína, jako ne zrovna jednoduchý se hned vzápětí jeví úkol najít nějaké centrum a především místo k zaparkování. Když se to podaří, Dan s Veronikou se převlékají. Na řadu přijde i červená pláštěnka s logem www.digitalne.tv, stále totiž prší.

První kroky vedou na městský úřad, kde členové digihlídky nechají informační materiály, poté zaujmou strategické místo před místní prodejnou potravin. Tudy prochází nejvíce lidí, většinou však před nápadnou digihlídkou v červeném a oranžovém oblečení spíše utíkají. „Nechci nic koupit,“ reaguje odměřeně starší paní a rychle mizí za rohem. „Ne, ne, prosím, ne,“ reaguje další žena na dotaz, zda má minutku času.

Většina lidí není ochotná se zastavit, na to však mají členové digihlídky jednoduchou fintu, zkrátka jdou s nimi a po cestě vysvětlují, proč tu jsou. „Nejčastěji musíme bojovat o čas, lidé někam pospíchají, tak jdeme s nimi. To aby člověk naběhal kilometry,“ popisuje Štípek.

Mnozí se pak zastaví a podělí se o zkušenosti s digitálním vysíláním. Ukazuje se, že na vypnutí analogu jsou často dobře připraveni. „Máme set–top–box již dávno. Myslím ale, že je fajn, když takhle objíždějí města a nabízí pomoc, i když v první chvíli jsem se také lekla, že mi budou nutit nějakou reklamu,“ říká Jitka Tarabová.

Najdou se však tací, kterým zatím hrozba černé obrazovky starost nedělá. „Ještě jsem to neřešila, zatím to běží a pak uvidím, co dál. Já stejně na televizi moc nekoukám,“ odpoví ve spěchu starší kolemjdoucí. Další seniorka odmítne i nabízené letáky s tím, že má všechno postaru a potom jí poradí děti.

Blázinec i vtipálci

Veronika Pelcová dokonce osloví důchodkyni, která o vypnutí analogového vysílání dosud neslyšela. „To tady vůbec nebude televize?“ zděsí se. Pelcová jí vše vysvětlí, divačka však stále vypadá šokovaně a ihned jde novinku oznámit ostatním do samoobsluhy. „To je blázinec, já jsem z toho úplně hin,“ uzavírá nakonec.

Zhruba po hodině opouštíme Velešín. Další štací je Kaplice. „Na téhle brigádě se mi líbí i to, že se projedu a poznám kraj,“ dodává Pelcová zatímco připravuje čerstvé dotazníky. Když dorazíme do Kaplice, přestává pršet. Jako by se změna počasí odrazila i na náladě lidí, jsou zde mnohem vstřícnější. Při rozdávání diginovin naráží Štípek i na vtipálka. „Jakou máte televizi?“ ptá se Štípek. „Je to taková bedna s čudlíky a ovladačem,“ odpovídá divák. Na otázku, zda ví o vypnutí analogu, reaguje tím, že je to jen dobře, protože se aspoň nebude tolik koukat na televizi.

„Takoví lidé práci zpestřují, minule mi jeden řekl, že chytá televizní signál po vodě,“ vypráví Štípek. V Kaplici se podaří digihlídce oslovit ještě více lidí než ve Velešíně. Po hodině tedy spokojeně balí. Dnes na ně čeká ještě Větřní a Český Krumlov. Celkem navštíví do konce června na šest stovek jihočeských obcí.