Hned dvoje narozeniny v jeden den oslavila včera Anna Roubíčková z Českých Budějovic. Bylo jí právě 82 let a navíc zrovna uplynulo dvacet let od založení Centra sociálních služeb Staroměstská, ve kterém žije. Je tu od samého počátku.

„Pamatuji ještě, že nebyla hotová kuchyně a kolem nás se stavělo, prostě takové začátky. Bylo to ale hezké,“ vzpomíná Anna Roubíčková. Do centra, původně penzionu pro důchodce, ve Staroměstské ulici přišla v 62 letech se svým o tři roky starším manželem. „Některým se zdálo divné, že sem jdeme tak brzy, ale my jsme bydleli ve starém baráku a tady nám nabídli hezký byt, tak jsme se moc těšili,“ popisuje Roubíčková.

Poznávání nových sousedů podle ní zprvu provázely rozpaky, ale hned na první schůzi obyvatel penzionu ji zvolili zapisovatelkou, a tak se seznámila s řadou lidí a našla dobré přátele. „Rychle jsme se s mužem zabydleli. Navíc jsme v té době měli ještě vlastní auto a jezdili často na zahrádku. Byli jsme zkrátka se způsobem života tady moc spokojení,“ dodává.

Dvacet let na Staroměstské podle Roubíčkové uteklo neuvěřitelně rychle. Nejtěžší chvíle tu zažila před osmi lety, tehdy domov zasáhla povodeň. „Věděli jsme, že se to blíží. Z jižního okna jsme sledovali blížící se vodu a najednou kolem nás projížděli lidé na raftech. Tehdy na nás padl velký strach a tíseň,“ vypráví. Ještě ten den se senioři dozvěděli, že za dvě hodiny budou muset opustit své pokoje, sbalili tedy to nejnutnější a v hustém dešti nastupovali do přistavených autobusů.

„Odvezli nás na vysokoškolské koleje, tam bylo vše dobře zařízené, ale samozřejmě jsme stále mysleli na to, co se asi děje tady,“ říká Roubíčková. V náhradních pokojích zůstali evakuovaní dva týdny, jakmile však voda trochu opadla, někteří to nevydrželi a šli se podívat zpět na Staroměstskou. "Všude bylo bahno, na zahradě vyhozený nábytek, peřiny i deky, v přízemí všechno zničené. Ten pohled byl strašný,“ líčí. Anna Roubíčková však měla štěstí v neštěstí, protože bydlela v prvním patře a voda se tak jejích věcí nedotkla. Pomáhala tedy vyklízet byty těm méně šťastným. Jako většina však přišla o majetek uložený ve sklepě. „Měli jsem tam vlastní kompoty, kufry i památky z domova,“ vyjmenovává.

Druhou těžkou chvíli si prožila, když zemřel její manžel. Tehdy jí ale právě nejvíc pomohly přítelkyně, které tu poznala. „Bylo to smutné, ale člověk to zkrátka musí překonat,“ komentuje.

Naopak velmi ráda vzpomíná na spoustu akcí, které pořádají zaměstnanci centra, ať už je to country bál ve stylu Limonádového Joea, masopust nebo mikulášská nadílka. Večerní program jí také často zpestřuje promítání starých filmů.

Centru nyní již bez zaváhání říká domov. „Když jsem na návštěvě u dětí, tak vždy říkám, že se těším domů. Mám tu všechno, co potřebuji, a už si neumím představit, že bych žila někde jinde,“ uzavírá.