Jednohaléře a tříhaléře byly neoblíbené. Lidé je zahazovali

 Nevídané změny v peněženkách přinesla lidem měnová reforma v roce 1953. Nejen, že řadu obyvatel připravila o úspory, ale také jim vnutila úplně jiné zvyklosti. „V Čechách jsme byli odjakživa zvyklí na sudý početní systém, tedy dvoukoruny, dvacetikoruny, dvacetihaléře. A najednou nám zaváděli to, co bylo bylo běžné v Rusku – tříhaléře, tříkoruny, pětadvacetikoruny. Rusové to tak mají odjakživa, ale u nás to bylo velmi neobvyklé," popisuje numismatik Jiří Chvojka.

Nové peníze byly podle něj velice neoblíbené. „Když mě maminka poslala do drogerie pro balíček toaletního papíru, který stál 96 haléřů, dala mi korunu. Já přinesl zpátky buď  jeden tříhaléř a jeden jednohaléř nebo čtyři jednohaléře. To bylo hrozné počítání. Lidé tyhle malé mince zahazovali," doplňuje.

close zoom_in Koruna měla v roce 1953 podobu papírové bankovky. Dále existovaly tříkoruny, pětikoruny, pětadvacetikoruny či padesátikoruny. Nejvyšším nominálem byla stokoruna. „To bylo celkem logické. Měnová reforma ožebračila celý národ a například v roce 1957 činil nástupní plat textilní dělnice 338 korun hrubého, zdravotní sestra začínala na šesti stovkách, takže jsme vyšší bankovky opravdu nepotřebovali," připomíná Jiří Chvojka.

Peníze, které byly uvedeny do oběhu 1. června 1953, se tiskly za nejvyššího stupně utajení v Rusku. Říká se, že 
v republice vědělo jen asi deset lidí, co se chystá. Dotisk se později dělal již v Čechách. Odborníci dnes od sebe původní a později vyrobené bankovky rozeznají. Jsou na nich totiž odlišné číslice.

Ze sběratelského hlediska nejsou podle Jiřího Chvojky peníze z tohoto období příliš cenné. Pozornost nebudí ani jejich vzhled. „Esteticky je to bída s nouzí. Dělaly se podle sovětského vzoru a ve srovnání třeba s předválečnou dvacetikorunou Karla Svolinského se na ně nedá dívat. Jsou to spíš poukázky než pěkná platidla," komentuje.

Na nižších bankovkách byla vyobrazena pouze číslovka a státní znak. Na papírové pětadvacetikoruně se objevuje Jan Žižka, na padesátikoruně barikádník vítající sovětského osvoboditele a na stokoruně budovatelé. Na rubu bankovek byly motivy měst – Tábor, Banská Bystřice a pohled na pražské Hradčany.

close zoom_in Postupem času se některé peníze měnily nebo mizely 
z oběhu. „Roku 1958 přišla nová pětadvacetikoruna, zase se Žižkou, ale už od Svolinského, takže je výtvarně daleko hezčí. Co se týče jednohaléřů 
a tříhaléřů, tříkorun, tak 
v 70. letech vláda usoudila, že 
i když je Sovětský svaz samozřejmě náš vzor, nemusíme se  opičit úplně ve všem, a ve vší tichosti začala tyhle neoblíbené nominály nahrazovat dvacetihaléři či  dvoukorunami," doplnil Jiří Chvojka.

Z doby po měnové reformě má navíc zajímavý zážitek. „Když jsem byl asi ve třetí třídě, vzala nás paní učitelka na vlastivědnou vycházku. Najednou jsme uviděli, jak se k zemi snáší balónek a přistává shodou okolností těsně u zahrady místní vedoucí KSČM. Byl to balónek ze Západu s protistátními tiskovinami, mezi nimi 
i upravenou korunou. Na Západě vzali bankovku, udělali výřez a do toho vsadili text: Hladová koruna, dar Sovětského svazu, dělníci a rolníci, nenechte se okrádat zlodějskou komunistickou vládou," vzpomíná numismatik.

Samotné sousloví měnová reforma by však podle něj lidé automaticky neměli vnímat negativně. Některé totiž byly nutné a prospěšné. „Například na podzim roku 1945 u nás byl obrovský zmatek 
v oběživu. Obíhaly protektorátní peníze, byly povoleny některé předválečné peníze, do toho bankovky, které přinášela armáda z Východu, americké poukázky a k tomu ještě německé marky. Byl to takový blázinec, že se měnová reforma musela udělat a lidé to pochopili," vysvětluje.

Podle Jiřího Chvojky záleží hlavně na tom, jak je měnová reforma provedená a jestli to, co přináší je lepší než to, co bylo. A právě v tom byl zádrhel reformy z roku 1953. „Lidi dost doběhlo, že bylo zrušené veškeré dosud platné oběživo. Někteří třeba spoléhali na to, že zůstanou stříbrné pamětní padesátikoruny a stokoruny vydané po roce 1945. Slyšel jsem o člověku, který jich měl plnou vanu," dodává.

Dárek k šedesátce? Bankovky vonící novotou z roku 1953

close zoom_in Nevíte, čím originálním obdarovat   k letošním šedesátinám svého dědečka, tatínka, manžela, syna nebo jiného příbuzného či příbuznou? Což takhle originální sada československých bankovek z roku 1953, které se tehdy objevily po měnové reformě?

„Česká národní banka totiž uvolnila do prodeje pro sběratele sady těchto papírových platidel," prozrazuje Luboš Dobiáš, spolumajitel českobudějovické prodejny Numismatika CB. „Jeden druh se tiskl v Praze, druhý v Moskvě. Liší se sériovým číslem, jinak jsou stejné. Jsou v kvalitě UNC, což znamená, že jde o platidla, která nikdy nebyla v oběhu a jsou ve stavu, jako by vyšla přímo z tiskárny."

Svoji novotou jsou tak unikátní, a když je necháte hezky zapaspartovat, uvidíte, že radost obdarovaného bude veliká. Mezi tehdejšími novými platidly je i pětadvacetikorunová bankovka s motivem Tábora. Husitské město Tábor 
i vojevůdce Jan Žižka se staly motivem i pozdějších československých bankovek, ať už pětadvacetikorunové nebo dvacetikorunové.

„Lidí, kteří k nám chodí a hledají platidla s konkrétním letopočtem jako dárek k narozeninám, je víc. Poválečných bankovek a těch, které platily po peněžní reformě v roce 1953, je dostatek. Vzácnější jsou  platidla z první republiky," pokračuje Luboš Dobiáš, kterého s bratrem Romanem letos přivedl k založení prodejny dlouholetý sběratelský koníček a členství v České numismatické společnosti.

Peníze reformou na jaře roku 1953 ztratily hodnotu, 
a proto je naštvaní a nešťastní lidé i vyhazovali. Příbuzní těch,  co si je nechali, teď  za ně na burzách nebo aukcích získají částky v řádu desítek nebo stovek korun. Haléřové mince, ražené po reformě, které nacházíte ve sklepích, na půdách, na zahrádkách nebo v kapsách šatů po dědečkovi či tatínkovi, koupíte za pár korun. Možnost máte už tuto sobotu, kdy je sběratelská burza v DK Metropol na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích.