Kdyby Emila Kintzla minulý režim nepronásledoval, lidé by dnes patrně nemohli obdivovat jeho velkou sbírku vzácných fotografií ze staré Šumavy. V Budějovicích ji představil během festivalu Ekofilm.

„Sbírám fotografie, které zachycují život a práci našich babiček a dědečků. Za komunismu museli tito původní obyvatelé Šumavu opustit a veškerý šumavský život s památkami, statky i vesnicemi zmizel a je navždy ztracený. Ale já ho mám alespoň na fotografiích,“ říká Kintzl.

Na Šumavě prožil prakticky celý život, ale zájem o její historii se v něm probudil, až když jej bolševický režim uvrhl do temné kotelny. Kintzl, původní profesí učitel, byl v roce 1975 zbaven zaměstnání a stal se na patnáct let topičem. „Když jsem kroutil druhou pětiletku, řekl jsem si, že musím něco dělat, jinak zblbnu. A tak se zrodil můj koníček,“ vypráví.

Kintzl zdůrazňuje, že sbírání starých snímků a mapování historie Šumavy je pouze jeho hobby, vždy byl v této oblasti amatérem a i k vydání dvou knih ho donutili přátelé.

Výsledky své dlouholeté sběratelské práce zveřejnil Kintzl před třemi lety v knize Zmizelý kousek Šumavy aneb Komu za to „dík“. On sám se přitom rozhodně nepovažuje za spisovatele, ale pouze za jakéhosi shromažďovatele.

Ztracená Šumava

„Nejvíce mě zaujalo a zároveň rozčílilo, že se bolševik nezastavil ani před mrtvými. Ničili nejen kapličky a památníky, ale i hřbitovy a hrobky. Rozbili i unikátní skleněné rakve. Naštěstí se nyní z iniciativy obyčejných lidí hodně obnovuje a jsem tomu moc rád,“ svěřuje se Kintzl.

Také mnoho dalších věcí Kintzlovi dnes na Šumavě chybí. „Dříve bylo krásně vidět, co je pastvina, co pole a co zahrada, dnes je to jenom divočina. Někdo říká, že to je krásné, ale podle mě tomu tak není,“ komentuje.

Vadí mu, že na Šumavě jsou nádherná místa, která obyčejný člověk nesmí spatřit. „Všude se například chlubíme Černým jezerem, ale přístup k němu je zakázán. To se musí změnit,“ dodává.

Sběratel odhaluje i polozapomenutá řemesla. Fascinuje ho například uhlířina, která podle něj musela být přes svou náročnost zajímavým kumštem.

Kuriozitou byli mravenečáci, kteří sbírali mravenčí vajíčka, a ukázkou šumavské zručnosti hamerníci, jež dokázali z železa vykovat téměř vše.
Svoji už tak rozsáhlou sbírku Kintzl neustále rozšiřuje. „Člověk má mít před sebou neustále nějaký cíl,“ míní.

V poslední době navíc svůj zájem trochu přesunul ke sportu, sesbíral materiál pro knihu O počátcích lyžování na Šumavě a chystá lyžařskou expozici v Železné Rudě. „Ještě asi sepíšu svoje paměti, aby se lidé pobavili, až na mě budou vzpomínat.“